AFFs ---► Chceš být jedna z nich?? ---► TADY!!

11. kapitola NM

30. listopadu 2009 v 16:36 | Baruzz |  Nový Měsíc
11. KULT Pokaždé, když jsem otevřela oči do ranního světla a uvědomila si, že jsem přežila další noc, bylo to pro mě překvapení. Když překvapení pominulo, rozbušilo se mi srdce a dlaně se mi potily; nemohla jsem pořádně dýchat, dokud jsem nevstala a neujistila se, že také Charlie přežil noc. Jasně jsem viděla, že má starosti - díval se, jak vyskočím při každém hlasitém zvuku nebo jak můj obličej náhle zbělá z důvodu, který nechápal. Z otázek, které mi tu a tam pokládal, se zdálo, že tu změnu dává za vinu Jacobově pokračující nepřítomnosti. Hrůza, která byla v mých myšlenkách vždycky na prvním místě, obvykle odváděla mou pozornost od skutečnosti, že uplynul další týden, a Jacob mi stále ještě nezavolal. Ale když jsem byla schopná soustředit se na svůj normální život - jestli můj život vůbec byl někdy normální -, tak mi to hrozně vadilo. Strašně se mi po něm stýskalo. Samota byla dost zlá už tehdy, ještě než jsem byla tak šíleně vystrašená. Ale teď jsem víc než kdy předtím toužila po jeho bezstarostném smíchu a nakažlivém úsměvu. Potřebovala jsem bezpečné zázemí domácké garáže a chyběl mi stisk jeho teplé ruky, která mi zahřívala studené prsty. Tak nějak jsem čekala, že zavolá v pondělí. Kdyby došlo k nějakému pokroku s Embrym, přece by mi o tom chtěl poreferovat, ne? Chtěla jsem věřit, že je to jen starost o přítele, která ho zaměstnává celý čas. Bála jsem se připustit si, že se na mě prostě vykašlal. Zavolala jsem mu v úterý, ale nikdo to nebral. Pořád měli potíže s telefonními linkami? Nebo Billy investoval do služby identifikace volajícího? Ve středu jsem volala každou půlhodinu, až do jedenácté večer. Zoufale jsem chtěla slyšet Jacobův vřelý hlas. Ve čtvrtek jsem seděla v autě před naším domem - zamčená zevnitř - s klíčky v ruce dobrou hodinu. Hádala jsem se sama se sebou ve snaze ospravedlnit rychlý výlet do La Push, ale došla jsem k závěru, že tam nemohu odjet. Věděla jsem, že touhle dobou už se Laurent vrátil zpátky k Victorii. Kdybych jela do La Push, hrozilo by, že tam jednoho z nich dovedu. Co kdyby mě vystopovali, až by byl Jacob někde poblíž? I když mě to hrozně zraňovalo, věděla jsem, že je lepší, když se mi Jacob vyhýbá. Je to pro něj bezpečnější. Bylo už tak dost zlé, že jsem nemohla přijít na způsob, jak zajistit bezpečí pro Charlieho. Až si pro mě přijdou, bude to nejspíš v noci, a co mám Charliemu říct, abych ho dostala pryč z domu? Kdybych mu řekla pravdu, nechal by mě zavřít někam, kde mají místnosti s vypolstrovanými stěnami. To bych přežila - dokonce bych to uvítala -, kdybych ho tím mohla udržet v bezpečí. Ale Victoria by mě stejně napřed přišla hledat k nám domů. Možná že kdyby mě tam našla, tak by jí to stačilo. Možná by prostě odešla, až by se se mnou vypořádala… Takže utéct jsem nemohla. I kdybych mohla, kam bych šla? Za Renée? Otřásla jsem se při pomyšlení, že bych přitáhla svoje smrtelně nebezpečné stíny do matčina bezpečného, prosluněného světa. Nikdy bych ji takhle neohrozila. Starost mi v žaludku vyžírala díru. Brzy budu mít dvě díry, které k sobě pasují. Tu noc mi Charlie prokázal další laskavost a zavolal znovu Harrymu, aby se zeptal, jestli Blackovi odjeli z města. Harry opáčil, že se Billy ve středu večer účastnil zasedání rady a o žádném odjezdu nic neříkal. Charlie mi poradil, abych je neotravovala - že mi Jacob zavolá, až se k tomu dostane. V pátek odpoledne, když jsem jela domů ze školy, mi to zčistajasna došlo. Nemusela jsem dávat pozor na známou cestu, a tak jsem se nechala ukolébat zvukem motoru, vypnula jsem mozek a na chvíli zapomněla na starosti, když mi moje podvědomí předložilo rozsudek, na kterém muselo už nějakou dobu pracovat bez účasti mého vědomí. Ve chvíli, kdy mě to napadlo, jsem se zastyděla za svou hloupost, že mi to nedošlo dřív. Jasně, měla jsem toho v hlavě hodně - upíry posedlé pomstou, obří zmutované vlky, díru vyrvanou do hrudníku -, ale když jsem si předložila důkazy, bylo to trapně nabíledni. Jacob se mi vyhýbal. Charlie říkal, že vypadá divně, rozzlobeně… K tomu ty Billyho vágní, vyhýbavé odpovědi. Zatraceně, věděla jsem přesně, co se s Jacobem děje. Byl to Sam Uley. I moje noční můry se mi to snažily říct. Sam dostal Jacoba. To, co se dělo s těmi ostatními kluky v rezervaci, mi ukradlo kamaráda. Pohltil ho Samův kult. Vůbec se na mě nevykašlal, uvědomila jsem si v návalu citu. Zastavila jsem náklaďáček u nás před domem a nechala motor běžet naprázdno. Co bych měla dělat? Zvažovala jsem všechna nebezpečí jedno po druhém. Kdybych se vydala hledat Jacoba, riskovala jsem možnost, že mě s ním Victoria nebo Laurent najdou. Když za ním nepojedu, Sam ho zatáhne hlouběji do spárů svého děsivého zotročujícího gangu. Když nezačnu brzy jednat, pak už třeba bude pozdě. Už uběhl týden, a ještě za mnou žádní upíři nepřišli. Týden byl víc než dost času na to, aby se vrátili, takže jsem určitě nebyla prioritou. Je mnohem pravděpodobnější, jak už jsem usoudila předtím, že pro mě přijdou v noci. Šance, že mě budou sledovat do La Push, byla mnohem nižší než šance, že ztratím Jacoba v Samův prospěch. I když byla odlehlá cesta lesem nebezpečná, byla jsem rozhodnutá ji podstoupit. Tohle nebyla žádná nahodilá návštěva, aby se člověk podíval, co se děje. Já jsem věděla, co se děje. Tohle byla záchranná mise. Musela jsem mluvit s Jacobem - třeba ho i unést, když to bude nutné. Jednou jsem viděla v televizi pořad o deprogramování lidí s vymytým mozkem. Musí existovat nějaká léčba. Usoudila jsem, že napřed radši zavolám Charliemu. Možná, že o to, co se děje v La Push, by se taky měla zajímat policie. Vklouzla jsem dovnitř, ve spěchu, abych už byla na cestě. Charlie zvedl telefon na stanici sám. "Ředitel Swan." "Tati, tady Bella." "Co se děje?" Tentokrát jsem se nemohla ohradit proti tomu, že hned očekává pohromu. Hlas se mi třásl. "Mám starosti o Jacoba." "Proč?" zeptal se, překvapený nečekaným tématem. "Myslím… myslím, že se v rezervaci děje něco divného. Jacob mi vyprávěl, že se děje něco podivného s jeho vrstevníky. Teď se chová stejně a já mám o něj strach." "A co divného?" Mluvil svým profesionálním, věcným hlasem policisty. To bylo dobré; bral mě vážně. "Napřed se bál, pak se mi vyhýbal, a teď… Mám strach, že se stal členem toho podivného gangu, co tam mají, Samova gangu. Gangu Sama Uleyho." "Sama Uleyho?" zeptal se Charlie, vyvedený z míry. "Ano." Charlieho hlas byl uvolněnější, když odpovídal. "Myslím, že jsi to špatně pochopila, Bello. Sam Uley je skvělý kluk. No, tedy vlastně muž. A dobrý syn. Měla bys slyšet Billyho, jak o něm mluví. S mladíky v rezervaci dělá opravdu divy. To on…" Charlie se uprostřed věty odmlčel a já jsem si domyslela, že se chtěl zmínit o té noci, kdy jsem se ztratila v lese. Rychle jsem posunula hovor dál. "Tati, tak to není. Jacob se ho bál." "Mluvila jsi o tom s Billym?" Teď se mě snažil uklidnit. Přestal mě brát vážně ve chvíli, kdy jsem se zmínila o Samovi. "Billyho to vůbec nezajímá." "No, Bello, pak jsem si jistý, že je to v pořádku. Jacob je kluk; pravděpodobně jenom tak zmatkoval. Jsem přesvědčený, že s ním nic není. Nemůže přece trávit veškerý svůj čas s tebou." "Tady nejde o mě," naléhala jsem, ale bitva byla prohraná. "Myslím, že si kvůli tomu nemusíš dělat starosti. Však on se Billy o Jacoba postará." "Charlie…" Můj hlas začínal znít ufňukaně. "Bello, mám tady toho spoustu. Na značené cestě za srpkovitým jezerem se nám ztratili dva turisti." V jeho hlase zněla úzkost. "Ta patálie s vlky se nám začíná vymykat." Jeho zpráva mě okamžitě upoutala - vlastně ohromila. Nepřipadalo v úvahu, že by vlci dokázali přežít utkání s Laurentem… "Víš určitě, co se jim stalo?" zeptala jsem se. "Obávám se, že ano, děvenko. Byly tam…" zaváhal. "Byly tam zase stopy, a… tentokrát i krev." "Ach!" Takže nemohlo dojít ke konfrontaci. Laurent musel prostě vlkům utéct, ale proč? To, co jsem viděla na louce, bylo stále podivnější - vůbec jsem to nedokázala pochopit. "Koukni, já už vážně musím jít. O Jacoba si nedělej starosti, Bello. Jsem přesvědčený, že to nic není." "Fajn," řekla jsem krátce, zklamaná, jak mi jeho slova připomněla, kvůli jaké krizi jsem mu vlastně volala. "Ahoj." Zavěsila jsem. Dlouhou chvíli jsem jen tak zírala na telefon. Kruci, tak ať, rozhodla jsem se. Billy vzal telefon po dvou zazvoněních. "Haló?" "Dobrý den, Billy," téměř jsem zavrčela. Pak jsem se snažila nasadit přátelštější tón. "Mohla bych prosím mluvit s Jacobem?" "Jake tu není." To byl šok. "Nevíte, kde je?" "Je venku s kamarády." Billyho hlas byl opatrný "Vážně? S někým, koho znám? S Quilem?" Bylo mi jasné, že ta slova neznějí tak nenuceně, jak jsem chtěla. "Ne," odpověděl Billy pomalu. "Myslím, že Quil s nimi dneska není." Radši jsem nechtěla zmiňovat Samovo jméno. "Embry?" zeptala jsem se. Zdálo se, že je Billy rád, že tentokrát může dát kladnou odpověď. "Jo, Embry s nimi je." To mi stačilo. Embry byl jedním z nich. "No, ať mi zavolá, až přijde domů, ano?" "Jistě, jistě. Neboj se." Cvak. "Na shledanou, Billy," zamumlala jsem do hluchého sluchátka. Jela jsem do La Push odhodlaná čekat. Budu sedět u nich před domem třeba celou noc, když budu muset. Nepůjdu do školy. Ten kluk jednou musí přijít domů, a až to udělá, donutím ho, aby si se mnou promluvil. Byla jsem tak zadumaná, že cesta, které jsem se děsila, jako by trvala jen pár vteřin. Dřív, než jsem to čekala, začal les řídnout a já jsem věděla, že brzy uvidím první malé domky v rezervaci. Po levé straně silnice šel vysoký kluk s kšiltovkou na hlavě. Zatajila jsem dech v naději, že mám pro jednou štěstí na své straně a že jsem narazila na Jacoba, ještě než jsem ho začala hledat. Ale tenhle kluk byl příliš rozložitý a vlasy pod čepicí měl krátké. I zezadu jsem si byla jistá, že je to Quil, ačkoliv vypadal větší, než když jsem ho viděla posledně. Co se to s těmi quileutskými kluky děje? To je krmí experimentálními růstovými hormony? Přejela jsem do protisměru a zastavila vedle něj. Vzhlédl, když uslyšel řev mého motoru. Quilův výraz mě vystrašil, spíš než překvapil. Jeho obličej byl smutný, zadumaný, čelo měl zvrásněné starostmi. "Jé, ahoj, Bello," pozdravil mě těžkopádně. "Ahoj, Quile… Není ti něco?" Mrzutě se na mě podíval. "Jsem v pohodě." "Můžu tě někam hodit?" nabídla jsem se. "Jasně, proč ne," zamumlal. Obešel zepředu náklaďák, otevřel si dveře spolujezdce a nastoupil. "Tak kam?" "Náš dům je na sever, vzadu za obchodem," řekl mi. "Viděl jsi dneska Jacoba?" Ta otázka ze mě vypadla, ještě než stačil domluvit. Podívala jsem se na něj dychtivě a čekala na odpověď. Zíral chvilku před sebe z okna, než odpověděl. "Z dálky," řekl nakonec. "Z dálky?" opakovala jsem. "Snažil jsem se jít za nimi - on byl s Embrym." Jeho hlas byl tichý, sotva jsem ho přes zvuk motoru slyšela. Naklonila jsem se blíž. "Vím, že mě viděli. Ale otočili se a prostě zmizeli v lese. Myslím, že nebyli sami - myslím, že Sam a jeho parta byli asi s nimi. Hodinu jsem se toulal lesem a volal na ně. Akorát jsem našel cestu ven, když jsi přijela." "Takže Sam ho vážně dostal." Ta slova byla trochu nezřetelná - cedila jsem je skrz zaťaté zuby. Quil na mě zíral. "Ty o tom víš?" Přikývla jsem. "Jake mi o tom řekl… předtím." "Předtím," opakoval Quil a povzdechl si. "Jacob je na tom stejně mizerně jako ti ostatní?" "Pořád se drží u Sama." Quil otočil hlavu a plivl ven z otevřeného okýnka. "A předtím - vyhýbal se někomu? Choval se zlostně?" Quilův hlas byl tichý a chraptivý. "Ne tak dlouho jako ostatní. Možná jeden den. Pak ho Sam dohonil." "Co myslíš, že to je? Drogy nebo něco?" "Nedokážu si představit, že by se Jacob nebo Embry dali na něco takového… ale co já vím? Co jiného by to mohlo být? A proč to staříky vůbec netrápí?" Zavrtěl hlavou a v jeho očích se teď ukázal strach. "Jacob nechtěl patřit do tohohle… kultu. Nechápu, co se stalo, že změnil názor." Zíral na mě, obličej vyděšený. "Já nechci být další na řadě." V očích se mi odrážel jeho strach. Tohle bylo podruhé, co jsem o tom slyšela mluvit jako o kultu. Zachvěla jsem se. "Pomůžou ti nějak tvoji rodiče?" Zašklebil se. "To jistě. Můj děda je v radě s Jacobovým tátou. Sam Uley je to nejlepší, co nás mohlo potkat, pokud jde o jeho názor." Zírali jsme na sebe hodnou chvíli. Už jsme byli v La Push a můj náklaďáček se sotva ploužil po prázdné silnici. Nedaleko před námi byl jediný obchod ve vesnici. "Tady vystupuju," řekl Quil. "Náš dům je přímo tamhle." Ukázal k dřevěnému domku za obchodem. Zajela jsem ke krajnici a on vyskočil z auta. "Já si na Jacoba počkám," řekla jsem mu zatvrzelým hlasem. "Hodně štěstí." Zabouchl dveře a sunul se dál po silnici, hlavu skloněnou dopředu, ramena svěšená. Udělala jsem otočku a mířila zpátky k Blackovým. Quilův obličej mě strašil. Vyděsilo ho, že je na řadě. Co se tady děje? Zastavila jsem před Jacobovým domem, zhasla motor a stáhla okýnka. Dneska bylo dusno, žádný větřík. Uvelebila jsem se na sedadle s nohama nataženýma na palubní desce a čekala. Pohyb, který jsem zachytila periferním viděním, mě přiměl otočit hlavu. Billy se na mě díval z okna se zmateným výrazem. Zamávala jsem mu a křečovitě se usmála, ale zůstala jsem na svém místě. Přimhouřil oči; pak spustil záclonu. Byla jsem připravená zůstat, jak dlouho bude třeba, ale vadilo mi, že nemám co dělat. Vydolovala jsem z batůžku pero a nějakou starou písemku. Začala jsem si čmárat na zadní stranu. Měla jsem sotva čas nakreslit jednu řadu kosočtverečků, když se ozvalo ostré zaklepání na dveře. Vyskočila jsem a vzhlédla. Čekala jsem, že to bude Billy. "Co tady děláš, Bello?" zavrčel Jacob. Zírala jsem na něj v čirém údivu. Za ten poslední týden, co jsme se neviděli, se radikálně změnil. První věc, které jsem si všimla, byly jeho vlasy - ty krásné vlasy byly pryč, měl je ostříhané nakrátko, vypadalo to, jako by měl hlavu natřenou černým inkoustem, lesklým jako satén. Jeho líce jako by lehce ztvrdly, zpevněly… zestárly. Také krk a ramena mu nějak zmohutněly. Ruce, kterýma svíral okenní rám, vypadaly obrovské, pod rudohnědou kůží zřetelně vystupovaly šlachy a žíly. Ale fyzické změny byly bezvýznamné. Jeho výraz se změnil k nepoznání. Ten otevřený, přátelský úsměv byl pryč jako ty vlasy, vřelost jeho tmavých očí se změnila na zadumanou nedůtklivost, která mě udeřila do očí a okamžitě mě zneklidnila. V Jacobovi byla jakási temnota. Jako kdyby se moje slunce zhroutilo. "Jacobe?" zašeptala jsem. Jenom na mě zíral, oči napjaté a rozzlobené. Uvědomila jsem si, že nejsme sami. Za ním stáli ostatní čtyři; všichni vysocí a s rudohnědou kůží, černé vlasy ostříhané nakrátko jako on. Mohli to být bratři - nepoznala jsem ani, který z té skupinky je Embry. Jejich vzájemnou podobnost umocňovala ta samá zarážející nepřátelskost v každém páru očí. V každém až na jeden. Ten kluk o pár let starší, Sam, stál úplně vzadu, a jeho obličej byl klidný a jistý. Musela jsem spolknout žluč, která se mi drala do krku. Chtěla jsem mu dát ránu. Ne, to mi nestačilo. Víc než kdy jindy mě mrzelo, že nemůžu být děsivý smrtící tvor, s kterým si nikdo neodváží zahrávat. Tvor, z kterého by byl Sam Uley podělaný až za ušima. Chtěla jsem být upír. Ta divoká touha mě zaskočila a vyrazila mi dech.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.