AFFs ---► Chceš být jedna z nich?? ---► TADY!!

13. Kapitola NM

30. listopadu 2009 v 16:39 | Baruzz |  Nový Měsíc

13. ZABIJÁK

Kdyby to byl kdokoliv, jen ne Jacob, pomyslela jsem si a zavrtěla hlavou, jak jsem jela po silnici vedoucí lesem do La Push.
Stále jsem si nebyla jistá, jestli dělám správnou věc, ale dohodla jsem se sama se sebou na kompromisu.
Nemohla jsem odpustit, co Jacob a jeho přátelé, jeho smečka, dělají. Teď jsem chápala, co mi říkal včera v noci - že už ho možná nebudu chtít nikdy vidět - a mohla jsem mu zavolat, jak navrhoval, ale připadalo mi to zbabělé. Když nic jiného, dlužila jsem mu alespoň rozhovor z očí do očí. Povím mu to na rovinu, že nemůžu jen tak přehlížet, co se děje. Nemůžu se přátelit se zabijákem a nic neříct, dovolit, aby zabíjení pokračovalo… To by ze mě dělalo příšeru taky.
Ale ani ho nemohu nevarovat. Musela jsem udělat, co jsem mohla, abych ho ochránila.
Zastavila jsem u domu Blackových se rty stisknutými do tvrdé linie. Bylo dost zlé, že můj nejlepší přítel je vlkodlak. Musí být také netvor?
V domě byla tma, v oknech nesvítila žádná světla, ale mně bylo jedno, jestli je vzbudím. Se zlobnou energií jsem na dveře zabušila pěstí; ten zvuk se nesl ozvěnou skrze zdi.
"Vstupte," slyšela jsem po chviličce zavolat Billyho a rozsvítilo se světlo.
Vzala jsem za kliku; bylo odemčeno. Billy se vykláněl za otevřenými dveřmi vedle malé kuchyňky, kolem ramen župan, ještě neseděl na vozíku. Když viděl, kdo jde, krátce vykulil oči, a pak se jeho obličej stoicky zklidnil.
"No tohle, dobré ráno, Bello. Co tady děláš tak časně?"
"Dobré ráno, Billy. Musím mluvit s Jakem - kde je?"
"Ehm… já vlastně nevím," lhal, aniž hnul brvou.
"Víte, co dělá Charlie dneska ráno?" zeptala jsem se, protože mi vadilo to vykrucování.
"Měl bych?"
"On a polovina mužů z města jsou venku v lese s puškami na lovu obrovských vlků."
Billyho výraz ožil, a pak zase pohasl.
"Takže bych si o tom ráda promluvila s Jakem, jestli vám to nevadí," pokračovala jsem.
Billy dlouhou chvíli špulil tlusté rty. "Vsadil bych se, že ještě spí," řekl nakonec a pokývl k chodbičce vedle vstupního pokoje. "V těchto dnech hodně bývá venku dlouho do noci. Kluk si potřebuje odpočinout - asi bys ho neměla budit."
"Teď je řada na mně," zamumlala jsem si pro sebe, jak jsem se kradla do chodby. Billy si povzdechl.
Jediné dveře v metr dlouhé chodbě vedly do Jacobovy komůrky. Neobtěžovala jsem se klepat. Rozrazila jsem dveře; s bouchnutím práskly o stěnu.
Jacob - stále oblečený do těch samých ustřižených černých tepláků, které měl na sobě u mě v pokoji - byl natažený napříč přes dvojlůžko, které zabíralo celý jeho pokoj až na pár centimetrů kolem okrajů. Ani našikmo mu postel nestačila; nohy mu plandaly na jedné straně a hlava na druhé. Tvrdě spal, lehce chrápal s pusou dokořán otevřenou. Při zvuku dveří se ani nepohnul.
Jeho obličej byl klidný hlubokým spánkem, všechny hněvivé linie se vyhladily. Pod očima měl kruhy, kterých jsem si předtím nevšimla. Navzdory své směšné velikosti teď vypadal velmi mladý a velmi unavený. Zalomcovala mnou lítost.
Ustoupila jsem zpátky a tiše za sebou zavřela dveře.
Billy si mě prohlížel zvědavýma, rezervovanýma očima, jak jsem šla pomalu do předního pokoje.
"Myslím, že ho nechám, aby si trochu odpočinul."
Billy přikývl a pak jsme na sebe chvilku zírali. Umírala jsem touhou zeptat se ho, jaké je v tom všem jeho místo. Co si myslí o tom, co se stalo s jeho synem? Ale věděla jsem, jak Sama podporoval od úplného začátku, a tak jsem předpokládala, že mu vraždy nevadí. Jak si to před sebou ospravedlnil, to jsem si ovšem nedokázala představit.
Viděla jsem v jeho tmavých očích, že i on by mi rád položil mnoho otázek, ale také si je nechal pro sebe.
"Podívejte," řekla jsem a prolomila hlasité ticho. "Já půjdu na chvilku dolů na pláž. Až se vzbudí, povězte mu, že tam na něj čekám, ano?"
"Jistě, jistě," souhlasil Billy.
Přemítala jsem, jestli to opravdu udělá. No, jestli to neudělá, tak jsem to aspoň zkusila, ne?
Jela jsem dolů na First Beach a zaparkovala na prázdném štěrkovém parkovišti. Byla ještě tma - ponurá předzvěst svítání zamračeného dne - a když jsem vypnula světla, skoro jsem neviděla. Musela jsem počkat, až si oči zvyknou, než jsem našla cestu, která vedla vysokým podrostem plevele. Byla tu větší zima, vítr bičoval černou vodu a já jsem zastrčila ruce hluboko do kapes zimní bundy. Alespoň že přestalo pršet.
Kráčela jsem dolů po pláži k severnímu molu. Neviděla jsem Ostrov svatého Jakuba ani jiné ostrovy, jenom neurčitý obrys, kde končila voda a začínalo nebe. Vybírala jsem si opatrně cestu po kamenech a dávala si pozor na naplavené dříví, přes které bych mohla klopýtnout.
Našla jsem, co jsem hledala, dříve než jsem si uvědomila, že to hledám. Vynořilo se to z šera, když jsem od toho stála jen pár kroků; dlouhý, jako kost bílý naplavený kmen, který zůstal trčet na kamenech. Kořeny byly zkroucené směrem k moři jako stovka křehkých tykadel. Nemohla jsem si být jistá, jestli je to ten samý strom, kde jsme s Jacobem vedli náš první rozhovor - rozhovor, od kterého se odvíjelo tolik odlišných, spletitých vláken mého života -, ale připadalo mi, že je asi tak na stejném místě. Posadila jsem se tam, kde jsem seděla tenkrát, a zírala přes neviditelné moře.
Vidět takhle Jacoba - ve spánku nevinného a zranitelného - mi sebralo vítr z plachet, rozpustilo to veškerý můj hněv. Stále jsem nemohla zavírat oči nad tím, co se dělo, jak to asi dělal Billy, ale ani jsem za to Jacoba nemohla odsoudit. Došla jsem k názoru, že takhle se láska nechová. Jakmile člověku na někom záleží, nemůže k němu napříště přistupovat čistě logicky. Jacob byl můj přítel, ať zabíjel lidi nebo ne. A já jsem nevěděla, co s tím budu dělat.
Když jsem si ho představila, jak tam tak poklidně spí, cítila jsem silné nutkání chránit ho. Naprosto nelogické.
Ať je to nelogické nebo není, dumala jsem nad vzpomínkou na jeho poklidný obličej, musím přijít na nějakou odpověď, na nějaký způsob, jak ho chránit. Nebe pomalu šedlo.
"Ahoj, Bello."
Jacobův hlas se ozval ze tmy, až jsem vyskočila. Byl tichý, téměř ostýchavý, a já jsem čekala, že mě na jeho příchod něco upozorní, třeba zvuk kroků na kamení, a tak mě to vyděsilo. Viděla jsem jeho siluetu proti nadcházejícímu východu slunce - zdála se ohromná.
"Jaku?"
Stál několik kroků ode mne a úzkostně přenesl váhu z nohy na nohu.
"Billy mi říkal, že ses zastavila - netrvalo ti to moc dlouho, viď? Věděl jsem, že na to přijdeš."
"Jo, už jsem si vzpomněla na tu historku," zašeptala jsem.
Dlouhou chvíli bylo ticho, a ačkoliv byla pořád moc tma, abych dobře viděla, cítila jsem mravenčení, když jeho oči pátraly v mém obličeji. Chabé světlo muselo stačit na to, aby mi dokázal přečíst výraz ve tváři, protože když zase promluvil, jeho hlas byl najednou kyselý.
"Mohla jsi jenom zavolat," řekl hrubě.
Přikývla jsem. "Já vím."
Jacob začal přecházet po kamenech. Když jsem pořádně naslouchala, dokázala jsem kromě šplouchání vln zaslechnout i tichý zvuk jeho kroků. Připadalo mi, že kameny chřestí jako kastaněty.
"Proč jsi přišla?" zeptal se, ale nepřestal hněvivě přecházet.
"Myslela jsem si, že to bude lepší z očí do očí."
Odfrkl si. "No jistě, mnohem lepší."
"Jacobe, musím tě varovat!"
"Před strážci a lovci? S tím si nedělej starosti. My už to víme."
"Nemám si s tím dělat starosti?" zeptala jsem se nevěřícně. "Jaku, oni mají pušky! Kladou pasti a vypisují odměny a -"
"My se o sebe umíme postarat," zavrčel. Pořád rázoval sem a tam. "Nic nechytí. Jenom to ztěžují - taky začnou brzy mizet."
"Jaku!" zasyčela jsem.
"No co? Tak to prostě je."
Jeho slova mi vzala dech; hlas se mi třásl. "Jak to můžeš… takhle brát? Vždyť ty lidi znáš. Charlie tam taky je!" Při tom pomyšlení se mi zvedl žaludek.
Najednou se zastavil. "Co víc můžeme dělat?" opáčil.
Nad námi slunce zbarvilo potrhané mraky do růžová. Viděla jsem teď jeho výraz; byl rozzlobený, bezmocný, zrazený.
"Mohl bys… no, pokusit se nebýt… vlkodlak?" navrhla jsem šeptem.
Rozhodil ruce do vzduchu. "Jako kdybych si v tom mohl vybrat!" zakřičel. "A čemu by to pomohlo, když, jak říkáš, mizejí lidi?"
"Já ti nerozumím."
Hněvivě si mě měřil, mhouřil oči a zkroutil pusu, jako by chtěl zavrčet. "Víš, co mě rozčiluje až k nepříčetnosti?"
Nakrčila jsem se z jeho nepřátelského výrazu. Zdálo se, že čeká na odpověď, tak jsem zavrtěla hlavou.
"Ty jsi takový pokrytec, Bello - tady sedíš, zděšená ze mě! Copak je to fér?" Ruce se mu třásly hněvem.
"Pokrytec? To, že se bojím příšery, ze mě dělá pokrytce? Proč?"
"Uh!" zasténal, přitiskl si třesoucí se pěsti ke spánkům a pevně zavřel oči. "Mohla by ses poslouchat?"
"Cože?"
Udělal dva kroky ke mně, sklonil se nade mnou a zuřivě si mě měřil. "No, je mi moc líto, že pro tebe nejsem ta správná příšera, Bello. Zkrátka nejsem tak skvělý jako pijavice, že jo?"
Vyskočila jsem a hněvivý pohled jsem mu oplatila. "Ne, to nejsi!" zakřičela jsem. "Nejde o to, co jsi, hlupáku, jde o to, co děláš!"
"Co má tohle znamenat?" zařval a celé tělo se mu třáslo vzteky.
Úplně mě překvapilo, když se ozval Edwardův varovný hlas. "Buď velice opatrná, Bello," nabádal mě sametově. "Ať ho ještě víc nevytočíš. Musíš ho uklidnit."
Ani hlas v mé hlavě nedával dneska žádný smysl.
Ale poslechla jsem ho. Udělala bych pro ten hlas cokoliv.
"Jacobe," prosila jsem a snažila se mluvit tiše a vyrovnaně. "Je opravdu nutné zabíjet lidi, Jacobe? Není nějaký jiný způsob? Chci říct, že upíři dokázali najít způsob, jak přežít bez zabíjení lidí, nemohl bys to taky zkusit?"
Napřímil se s trhnutím, jako kdyby mu moje slova dala elektrický šok. Obočí mu vystřelilo a vykulil oči.
"Zabíjení lidí?" zeptal se.
"O čem sis myslel, že mluvíme?"
Už se netřásl. Díval se na mě s nadějnou nevěřícností. " jsem si myslel, že mluvíme o tvém odporu k vlkodlakům."
"Ne, Jaku, ne. Nejde o to, že jsi… vlk. To je v pohodě," chlácholila jsem ho a jak jsem ta slova říkala, docházelo mi, že je myslím opravdu vážně. Skutečně mi nevadilo, jestli se mění ve velkého vlka - stále to byl Jacob. "Kdybys jen dokázal najít způsob, jak neubližovat lidem… to je to, co mě trápí. Tohle jsou nevinní lidé, Jaku, lidé jako Charlie, a já se prostě nemůžu dívat jinam, zatímco ty…"
"To je všechno? Vážně?" přerušil mě a po tváři se mu rozlil úsměv. "Ty se bojíš jenom toho, že jsem vrah? To je jediný důvod?"
"Není ten důvod dostačující?"
Začal se smát.
"Jacobe Blacku, tohle vůbec není legrační!"
"Jasně, jasně," souhlasil, ale stále se chichotal.
Udělal jeden dlouhý krok a znovu mě chytil do pevného medvědího objetí.
"Tobě vážně, upřímně nevadí, že se proměňuju v obrovského psa?" zeptal se a jeho hlas mi zněl radostně v uších.
"Ne," zalapala jsem po dechu. "Nemůžu - dýchat - Jaku!"
Pustil mě, ale vzal mě za obě ruce. "Já nejsem žádný zabiják, Bello."
Dívala jsem se mu do obličeje. Bylo jasné, že mluví pravdu. Projela mnou úleva.
"Opravdu ne?" zeptala jsem se.
"Opravdu ne," potvrdil vážně.
Rozhodila jsem kolem něj paže. Připomnělo mi to ten první den na motorkách - on ovšem od té doby zase vyrostl, takže jsem se cítila ještě víc jako dítě.
Hladil mě po vlasech jako tehdy.
"Promiň, že jsem řekl, že jsi pokrytec," omlouval se.
"Promiň, že jsem řekla, že jsi vrah."
Zasmál se.
Něco mě v tu chvíli napadlo, a tak jsem se odtáhla, abych mu viděla do obličeje. Obočí se mi úzkostně stáhlo. "A co Sam? A ostatní?"
Zavrtěl hlavou, usmíval se, jako kdyby mu z ramen sňali těžké břemeno. "Samozřejmě že ne. Nepamatuješ si, jak si říkáme?"
Paměť jsem měla jasnou - zrovna jsem na ten den myslela. "Ochránci?"
"Přesně tak."
"Ale já tomu nerozumím. Co se tedy děje v lese? Ti mizející turisté, ta krev?"
Okamžitě nasadil vážný, ustaraný výraz. "Snažíme se dělat svou práci, Bello. Snažíme se je chránit, ale jsme vždycky o trochu pozadu."
"Chránit, ale před čím? Je tam opravdu ten medvěd?"
"Bello, zlatíčko, my chráníme lidi jen před jedním - před naším jediným nepřítelem. To je důvod, proč existujeme - protože existují oni."
Chviličku jsem na něj nechápavě zírala, než mi to došlo. Pak se mi z obličeje vytratila krev a ze rtů se mi vydral tenký výkřik hrůzy.
Přikývl. "Myslel jsem, ze všech lidí právě ty si uvědomíš, co se opravdu děje."
"Laurent," zašeptala jsem. "On je pořád tady."
Jacob dvakrát zamrkal a naklonil hlavu ke straně. "Kdo je Laurent?"
Snažila jsem se uspořádat si ten chaos v hlavě tak, abych mohla odpovědět. "Však víš - viděl jsi ho na louce. Byl jsi tam…" Mluvila jsem udiveným tónem, jak mi to všechno začalo zapadat do sebe. "Tys tam byl a zabránil jsi mu, aby mě zabil…"
"Aha, ta černovlasá pijavice?" Zašklebil se nepříjemným, zuřivým úsměvem. "Tak se jmenoval?"
Otřásla jsem se. "Co sis myslel?" zašeptala jsem. "Mohl tě zabít! Jaku, ty si neuvědomuješ, jak nebezpečný -"
Přerušil mě další smích. "Bello, jeden osamocený upír nepředstavuje žádný problém pro tak velkou smečku, jako je ta naše. Bylo to tak lehké, že to skoro ani nebyla zábava!"
"
Jake mě vzal za ruku a stiskl ji. "Tak jdeme na to."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.