AFFs ---► Chceš být jedna z nich?? ---► TADY!!

13. Kapitola NM pokračování

30. listopadu 2009 v 16:39 | Baruzz |  Nový Měsíc
Co bylo tak lehké?"
"Zabít tu pijavici, co chtěla zabít tebe. Tohle ovšem do té záležitosti kolem zabíjení nepočítám," dodal rychle. "Upíři nejsou lidi."
Nezmohla jsem se na slovo, dokázala jsem jen němě artikulovat. "Ty… jsi… zabil… Laurenta?"
Přikývl. "Byla to týmová práce," upřesnil.
"Laurent je mrtvý?" zašeptala jsem.
Jeho výraz se změnil. "Nezlobíš se kvůli tomu, že ne? On chtěl zabít tebe - chtěl zabíjet, Bello, tím jsme si byli jistí, než jsme zaútočili. Víš to, že ano?"
"Vím to. Ne, nezlobím se - já jsem…" Musela jsem se posadit. Zavrávorala jsem zpátky o krok, až jsem pod lýtky ucítila to naplavené dřevo, a pak jsem se na něj svezla. "Laurent je mrtvý. Už se pro mě nevrátí."
"Ty se nezlobíš? Nebyl tvůj přítel nebo tak něco, že ne?"
"Můj přítel?" Zírala jsem na něj s hlavou zakloněnou, zmatená a omámená úlevou. Začala jsem drmolit a oči mi zvlhly. "Ne, Jaku. Mně se tak… tak ulevilo. Myslela jsem si, že mě najde - čekala jsem na něj každou noc, jenom jsem doufala, že se spokojí se mnou a Charlieho nechá na pokoji. Tolik jsem se bála, Jacobe… Ale jak to? Byl to upír! Jak jste ho zabili? Byl tak silný, tak tvrdý, jako mramor…"
Posadil se vedle mě a chlácholivě mi položil paži kolem pasu. "Proto jsme tady, Bells. My jsme taky silní. Mrzí mě, že jsi mi neřekla, jak moc se bojíš. Nemusela ses bát."
"Ty jsi se mnou nebyl," zamumlala jsem, ponořená do myšlenek.
"No jo, to je pravda."
"Počkej, Jaku - ale já jsem myslela, že to víš. Včera v noci jsi říkal, že není bezpečné, abys byl v mém pokoji. Myslela jsem si, že víš, že může přijít upír. Copak jsi nemluvil o tomhle?"
Chviličku vypadal zmateně a pak sklonil hlavu. "Ne, já jsem měl na mysli něco jiného."
"Tak proč jsi říkal, že to tam pro tebe není bezpečné?"
Podíval se na mne s očima provinilýma. "Neříkal jsem, že je to nebezpečné pro mě. Myslel jsem na tebe."
"Jak tomu mám rozumět?"
Sklopil oči a nakopl kamínek. "Existuje víc důvodů, proč se s tebou nemám stýkat, Bello. Jednak abych ti nevyzradil naše tajemství, to zaprvé, ale druhý důvod je, že to není bezpečné pro tebe. Když se moc rozzlobím… rozruším… mohl bych ti ublížit."
Pečlivě jsem se nad tím zamyslela. "Když ses předtím zlobil… jak jsem na tebe křičela… a ty ses třásl…?"
"Jo." Sklonil obličej ještě níž. "Bylo to ode mě pěkně hloupé. Musím se líp ovládat. Přísahal jsem, že se nerozzlobím, bez ohledu na to, co mi řekneš. Ale… byl jsem tak rozrušený představou, že tě ztratím… že se nedokážeš vypořádat s tím, kdo jsem…"
"Co by se stalo… kdyby ses moc rozzlobil?" zašeptala jsem.
"Proměnil bych se ve vlka," zašeptal v odpověď.
"Nepotřebuješ k tomu úplněk?"
Zvedl oči v sloup. "Hollywoodské verze nemají s pravdou moc společného." Pak si povzdechl a zase zvážněl. "Nemusíš být tak vystresovaná, Bells. My tu situaci zvládneme. A budeme dávat zvláštní pozor na Charlieho a ostatní - nedovolíme, aby se jim něco stalo. V tom mi můžeš důvěřovat."
Bylo to nasnadě, mělo mi to okamžitě dojít - ale byla jsem tak rozrušená představou, jak Jacob a jeho kamarádi bojují s Laurentem, že mi to v tu chvíli naprosto uniklo - ale napadlo mě to až ve chvíli, kdy Jacob použil budoucí čas.
My tu situaci zvládneme.
Ještě to neskončilo.
"Laurent je mrtvý," vydechla jsem a po celém těle mi přeběhl mráz.
"Bello?" zeptal se Jacob úzkostně a dotkl se mé popelavé tváře.
"Jestli Laurent zemřel… před týdnem… tak teď zabíjí lidi někdo jiný."
Jacob přikývl; sevřel čelist a mluvil skrz zaťaté zuby. "Byli dva. Mysleli jsme, že jeho družka se bude chtít s námi utkat - v našich příbězích se obvykle pěkně namíchnou, když jim zabiješ druha -, ale ona pořád utíká a pak se zase vrací. Kdybychom dokázali přijít na to, o co jí jde, bylo by snadnější ji sejmout. Ale její chování nedává žádný smysl. Tancuje po krajích, jako kdyby testovala naši obranu, hledala cestu dovnitř - ale kam dovnitř? Kam chce jít? Sam si myslí, že se snaží nás rozdělit, aby měla lepší šanci…"
Jeho hlas se ztišil, až to znělo, jako by vycházel z dlouhého tunelu; už jsem nerozeznávala jednotlivá slova. Čelo se mi perlilo potem a žaludek se mi obracel, jako kdybych měla zase střevní chřipku. Přesně jako kdybych měla chřipku.
Rychle jsem se otočila pryč od něj a naklonila se přes kmen stromu. Tělo se mi zmítalo zbytečným dávením, prázdný žaludek se mi naprázdno stahoval zděšenou nevolností, ačkoliv nebylo co vypudit.
Victoria je tady. Hledá mě. Zabíjí cizince v lesích. V lesích, kde pátrá Charlie…
Hlava se mi roztočila, až se mi dělalo špatně.
Jacobovy ruce mě chytily kolem ramen - zabránily mi sklouznout dopředu na kameny. Cítila jsem jeho horký dech na tváři. "Bello! Co se děje?"
"Victoria," vypravila jsem ze sebe, jakmile jsem dokázala ovládnout žaludeční křeče a popadnout dech.
Edward v mé hlavě při zvuku toho jména zuřivě zavrčel.
Cítila jsem, jak mě Jacob vytahuje z předklonu. Nemotorně si mě posadil na klín a mou ochablou hlavu si opřel o rameno. Snažil se udržet mě v rovnováze, abych se nezbortila na jednu nebo na druhou stranu. Shrnul mi z tváře zpocené vlasy.
"Kdože?" ptal se. "Slyšíš mě, Bello? Bello?"
"To nebyla Laurentova družka," zasténala jsem mu do ramene. "Byli jenom staří přátelé…"
"Potřebuješ trochu vody? Lékaře? Pověz mi, co mám dělat," ptal se horečnatě.
"Není mi špatně - jen se bojím," vysvětlila jsem mu šeptem. Slovo bojím tak docela nestačilo vyjádřit, co jsem cítila.
Jacob mě hladil po zádech. "Bojíš se Victorie?"
Přikývla jsem a třásla se.
"Victoria je ta rudovlasá ženská?"
Znovu jsem se zatřásla a zafňukala jsem: "Ano."
"Jak víš, že nebyla jeho družka?"
"Laurent mi řekl, že její druh byl James," vysvětlovala jsem a automaticky jsem ohnula ruku s jizvou.
Přitáhl si můj obličej a držel ho klidně ve svých velkých rukách. Zíral mi upřeně do očí. "Říkal ti ještě něco, Bello? Tohle je důležité. Víš, co ta ženská chce?"
"Samozřejmě," zašeptala jsem. "Chce mě."
Jeho oči se doširoka rozevřely, pak přimhouřily na štěrbinky. "Proč?" zeptal se.
"Edward Jamese zabil," zašeptala jsem. Jacob mě držel tak pevně, že jsem nepotřebovala sevřít tu díru - on mě držel pohromadě. "Ona se opravdu… naštvala. Ale Laurent říkal, že si myslela, že je spravedlivější zabít mě než Edwarda. Druh za druha. Nevěděla - stále neví, řekla bych - že… že…" Ztěžka jsem polkla. "Že věci už nejsou tak, jak bývaly. Alespoň ne pro Edwarda."
Jacob tím byl vyvedený z míry, v obličeji se mu pralo několik různých výrazů. "To se tedy stalo? Proto Cullenovi odjeli?"
"Jsem jenom člověk, konec konců. Nic zvláštního," vysvětlila jsem a slabě jsem pokrčila rameny.
Něco jako zavrčení - ne skutečné zavrčení, jenom lidské napodobení - zahřmělo v Jacobově hrudi pod mým uchem. "Jestli je ta pitomá pijavice vážně tak stupidní…"
"Prosím," zasténala jsem. "Prosím tě. Nech toho."
Jacob zaváhal, pak přikývl.
"Tohle je důležité," řekl znovu a obličej měl celý ustaraný. "Tohle je přesně to, co jsme potřebovali vědět. Okamžitě to musíme říct ostatním."
Vstal a vytáhl mě na nohy. Držel mě oběma rukama v pase, dokud si nebyl jistý, že neupadnu.
"Už je mi dobře," lhala jsem.
Přestal mě držet v pase a vzal mě jen za ruku. "Jdeme."
Táhl mě zpátky k náklaďáčku.
"Kam jedeme?" zeptala jsem se.
"Ještě nevím jistě," přiznal se. "Svolám schůzi. Hele, počkej tady jenom na minutku, ano?" Opřel mě o bok auta a pustil mi ruku.
"Kam jdeš?"
"Hned se vrátím," slíbil. Pak se otočil a spěchal přes parkoviště, přes silnici a do lesa. Kmitl se mezi stromy, rychlý a mrštný jako jelen.
"Jacobe!" zavolala jsem za ním ochraptěle, ale už byl pryč.
Nebyla dobrá doba na to, aby mě tu nechal samotnou. Pár vteřin poté, co Jacob zmizel, už jsem lapala po dechu. Vytáhla jsem se do kabiny auta a okamžitě jsem zacvakala všechny zámky. Ale necítila jsem se o nic líp.
Victoria už mě loví. Jenom štěstí vděčím za to, že mě ještě nenašla - jenom štěstí a pětici dospívajících vlkodlaků. Ostře jsem vydechla. Bez ohledu na to, co Jacob říkal, bylo pomyšlení na to, že by se dostal někam blízko k Victorii, děsivé. Bylo mi jedno, v co se promění, když se rozzlobí. V duchu jsem ji viděla, její divoký obličej, vlasy jako plameny, smrtící, nezničitelnou
Ale podle Jacoba byl Laurent ze hry. Bylo to vůbec možné? Edward - sevřela jsem si automaticky hruď - mi vyprávěl, jak těžké je zabít upíra. Něco takového dokáže jenom jiný upír. Ale Jake zase říkal, že kvůli tomu jsou vlkodlaci na světě
Říkal, že dávají speciálně pozor na Charlieho - že bych měla vlkodlakům důvěřovat, že udrží mého otce v bezpečí. Jak jsem tomu mohla věřit? Nikdo z nás nebyl v bezpečí! A Jacob nejmíň ze všech, kdyby se snažil vložit mezi Victorii a Charlieho… mezi Victorii a mne…
Měla jsem pocit, že asi zase začnu zvracet.
Ozvalo se ostré zaklepání na okno auta a já jsem zděšeně vykřikla - ale byl to jen Jacob, už byl zpátky. Odemkla jsem dveře třesoucími se, vděčnými prsty.
"Ty se vážně bojíš, viď?" zeptal se, když nastoupil.
Přikývla jsem.
"Neboj. My se o tebe postaráme - a o Charlieho taky. Slibuju."
"Představa, že najdeš Victorii, je děsivější než představa, že ona najde mě," zašeptala jsem.
Zasmál se. "Musíš nám trochu víc důvěřovat. Nebo se urazím."
Jenom jsem zavrtěla hlavou. Viděla jsem příliš mnoho upírů v akci.
"Kam jsi před chvílí šel?" zeptala jsem se.
Našpulil rty, ale nic neřekl.
"Co? Je to tajemství?"
Zamračil se. "Ani ne. Ale je to trochu divné. Nechci tě vystrašit."
"Jsem docela zvyklá na divné věci, víš." Snažila jsem se usmát, ale bez velkého úspěchu.
Jacob se lehce usmál. "Asi máš pravdu. Dobře. Víš, když jsme vlkodlaci, můžeme… se slyšet navzájem."
Stáhla jsem zmateně obočí.
"Neslyšíme zvuk," pokračoval, "ale můžeme slyšet… myšlenky - alespoň vzájemně mezi sebou - bez ohledu na to, jak jsme od sebe daleko. Je to vážně užitečné, když jsme na lovu, ale jinak je to hrozně na obtíž. Je to nepříjemné - nemůžeme mít žádná tajemství. Děs, co?"
"Tak to jsi měl na mysli včera v noci, když jsi říkal, že jim povíš, že ses se mnou viděl, ačkoliv jim to říct nechceš?"
"Jsi bystrá."
"Díky."
"Taky máš dobrý přístup k nadpřirozenu. Myslel jsem, že ti to bude vadit."
"Není to… no, nejsi první, koho znám, kdo něco takového umí. Takže mi to nepřipadá tak tajuplné."
"Vážně?… Počkej - mluvíš o svých pijavicích?"
"Byla bych radši, kdybys jim tak neříkal."
Zasmál se. "Jak chceš. Takže o Cullenových?"
"Jen… jen o Edwardovi." Jednou rukou jsem si kradmo objala hrudník.
Jacob se podíval překvapeně - a nepříjemně překvapeně. "Myslel jsem, že to byly jenom povídačky. Slyšel jsem legendy o upírech, kteří umějí… dělat mimořádné věci, ale myslel jsem, že je to jenom mýtus."
"Je ještě něco jenom mýtus?" zeptala jsem se ho kysele.
Zamračil se. "Asi ne. Dobře, sejdeme se se Samem a ostatními na místě, kam jezdíme trénovat na motorkách."
Nastartovala jsem auto a namířila zpátky na silnici.
"Takže ses právě změnil ve vlka, aby sis promluvil se Samem?" zeptala jsem se zvědavě.
Jacob přikývl a zatvářil se rozpačitě. "Udělal jsem to vážně krátce - snažil jsem se nemyslet na tebe, aby nepoznali, co se děje. Bál jsem se, že by mi Sam řekl, že tě nemůžu přivést s sebou."
"To by mě nezastavilo." Nedokázala jsem se zbavit dojmu, že Sam je zlý. Zuby se mi zaťaly, kdykoliv jsem slyšela jeho jméno.
"No, ale zastavilo by to mě," řekl Jacob, teď mrzutý. "Pamatuješ si, jak jsem včera v noci nedokázal dokončit větu? Jak jsem ti nemohl říct celý příběh?"
"Jo. Vypadal jsi, jako by ses něčím dusil."
Temně se zachechtal. "Jo. To je celkem přesné. Sam mi řekl, že s tebou nemůžu mluvit. On je… hlavou smečky, víš. On je alfa, vůdce. Když nám řekne, abychom něco udělali nebo neudělali - když to myslí vážně, nemůžeme ho jen tak ignorovat."
"To je divné," zamručela jsem.
"To je," souhlasil. "Je to taková vlčí záležitost."
"Hm," byla nejlepší odpověď, na jakou jsem přišla.
"Jo, je spousta takových věcí - vlčích věcí. Pořád se učím. Nedovedu si představit, jaké to bylo pro Sama, když se s tím snažil vypořádat úplně sám. I tak je to otravné, když si tím musím procházet, a to mám za sebou celou smečku."
"Sam byl sám?"
"Jo." Jacobův hlas se ztišil. "Když jsem se… změnil, byla to… nejhroznější, nejděsivější věc, jakou jsem kdy prožil - něco tak hrozného si ani nedokážeš představit. Ale nebyl jsem sám - v hlavě se mi ozývaly hlasy, které mi říkaly, co se stalo a co mám dělat. Myslím, že jedině díky tomu jsem nepřišel o rozum. Ale Sam…" Zavrtěl hlavou. "Sam neměl na pomoc nikoho."
Usoudila jsem, že si asi budu muset poopravit názor. Když to Jacob takhle vysvětloval, bylo těžké nemít se Samem soucit. Musela jsem si připomínat, že už nemám žádný důvod ho nenávidět.
"Budou se zlobit, že jsem s tebou?" zeptala jsem se.
Zašklebil se. "Pravděpodobně."
"Možná bych neměla -"
"Ne, to je v pohodě," ujistil mě. "Víš fůru věcí, které nám můžou pomoct. Není to tak, že bys byla jen nějaký nezasvěcený člověk. Jsi jako… já nevím, špion nebo tak něco. Byla jsi za nepřátelskou linií."
Zamračila jsem se pro sebe. Tohle bude Jacob ode mě chtít? Důvěrné informace, které by jim pomohly zničit nepřátele? Já jsem ovšem nebyla žádný špion. Nesbírala jsem žádné informace. Už z těchto jeho slov jsem si připadala jako zrádce.
Ale chtěla jsem, aby zastavil Victorii, že ano?
Ne.
Opravdu jsem chtěla, aby Victorii někdo zastavil, pokud možno dřív, než mě umučí k smrti nebo než padne na Charlieho nebo než zabije dalšího cizince. Jenom jsem nechtěla, aby to byl Jacob, kdo ji zastaví, nebo spíš kdo se o to pokusí. Nechtěla jsem, aby se k ní Jacob dostal blíž než na sto kilometrů.
"Jako to o té pijavici, co dokázala číst myšlenky," pokračoval a nevšímal si mé zamyšlenosti. "O takových věcech potřebujeme vědět. To vážně naštve, že takové historky jsou pravdivé. Všechno se tím víc komplikuje. Hele, myslíš, že ta Victoria umí dělat něco mimořádného?"
"Asi ne," váhala jsem, a pak jsem si povzdechla. "Jinak by se o tom určitě zmínil."
"Kdo? Jo tak, ty myslíš Edwarda - jejda, promiň. Zapomněl jsem. Nerada vyslovuješ jeho jméno. Nechceš ho ani slyšet."
Stiskla jsem si hrudník ve snaze ignorovat bolest po okrajích rány. "Ne, vážně nechci."
"Promiň."
"Jak to, že mě tak dobře znáš, Jacobe? Někdy mi to připadá, jako kdybys uměl číst moje myšlenky."
"Ne. Jenom dávám pozor."
Byli jsme na úzké štěrkové cestě, kde mě Jacob poprvé učil, jak se řídí motorka.
"Tady je to dobré?" zeptala jsem se.
"Jistě, jistě."
Zastavila jsem a zhasla motor.
"Pořád jsi pěkně nešťastná, co?" zamumlal.
Přikývla jsem a zírala nevidoucíma očima do ponurého lesa.
"Napadlo tě někdy… že třeba… je to tak lepší?"
Pomalu jsem se nadechla a pak zase vydechla. "Ne."
"Že třeba on nebyl ten nejlepší -"
"Prosím tě, Jacobe," přerušila jsem ho šeptem. "Mohli bychom se prosím o tom přestat bavit? Já to nesnesu."
"Dobře." Zhluboka se nadechl. "Omlouvám se, že jsem něco říkal."
"Nevyčítej si to. Kdyby byla situace jiná, bylo by hezké, kdybych byla konečně schopná si o tom s někým promluvit."
Přikývl. "Jo, mně dělalo potíže udržet před tebou tajemství dva týdny. Musí to být peklo, když o tom nemůžeš mluvit s nikým."
"Je to peklo," souhlasila jsem.
Jacob se zhluboka nadechl. "Jsou tady. Jdeme."
"Víš to jistě?" zeptala jsem se, zatímco on rozrazil dveře na své straně. "Možná bych tu neměla být."
"Oni to zvládnou," řekl a pak se usmál. "Kdo se bojí velikého zlého vlka?"
"Ha, ha," řekla jsem. Ale vystoupila jsem z auta, rychle jsem ho zepředu oběhla a postavila se vedle Jacoba. Pamatovala jsem si až moc jasně ty obrovské příšery na louce. Ruce se mi třásly jako předtím Jacobovi, ale spíš strachy než vzteky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 i-eighty-nine-ten i-eighty-nine-ten | Web | 30. listopadu 2009 v 16:43 | Reagovat

ahoj máš super desing,já se taky tak trochu pustila do grafiky tak se jukni na můj blog a u prvního článku napiš sbůj názor,pokud se ti moje grafika zalíbí klidně si objednej dess,budu jenom ráda :D
PS:taky(pokud chceš)se můžeš zapojit do diskuse na mim blogu :D
Zatim Pp

2 Bella Bella | Web | 30. listopadu 2009 v 16:49 | Reagovat

cetla sem NM a je to super a videla sem i film XD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.