AFFs ---► Chceš být jedna z nich?? ---► TADY!!

23. Kapitola NM

30. listopadu 2009 v 16:53 | Baruzz |  Nový Měsíc

23. PRAVDA

Měla jsem pocit, že jsem spala hrozně dlouho - tělo jsem měla ztuhlé, jako kdybych se za celou tu dobu ani jednou nepohnula. Mysl jsem měla omámenou a pomalou; v hlavě mi závratně vířily podivné, barevné sny - sny a noční můry. Byly tak živé. Děsivé i nebeské, všechno smíchané dohromady v bizarním zmatku. Zažívala jsem hroznou netrpělivost a strach, měla jsem ten strašný pocit bezmoci, že nedokážu kmitat nohama dost rychle… A byla tam spousta příšer, červenookých ďáblů, kteří byli o to děsivější, že byli uhlazeně zdvořilí. Ten sen ve mně silně přetrvával - dokonce jsem si dokázala vzpomenout na jména. Ale nejpodivnější, nejsilnější pocit z toho snu nebyla hrůza. Nejjasnější postavou v tom snu byl anděl.
Bylo těžké pustit ho a probudit se. Ten sen se nechtěl dát odsunout do trezoru, kam jsem odkládala sny, v kterých jsem odmítala znovu účinkovat. Bojovala jsem s ním, zatímco moje mysl se postupně propracovávala k bdělosti a zaměřovala se na skutečnost. Nemohla jsem si vzpomenout, jaký je den v týdnu, ale byla jsem si jistá, že mě něco čeká, ať už schůzka s Jacobem, škola nebo práce. Zhluboka jsem se nadechla a přemítala, jak přežít další den.
Něco studeného se zlehka dotklo mého čela.
Přitiskla jsem oči pevněji k sobě. Zdálo se, že pořád sním, a ten sen je mimořádně živý. Byla jsem tak blízko probuzení… každou vteřinu se vytrhnu ze spánku a sen bude pryč.
Ale uvědomila jsem si, že mi to připadá až příliš skutečné, a to by mi mohlo přinést potíže. Kamenné paže, které mě objímaly, byly až příliš hmotné. Kdybych to nechala zajít dál, později bych toho litovala. S odevzdaným povzdechem jsem rozlepila víčka, abych tu iluzi rozehnala.
"Ach!" zalapala jsem po dechu a zakryla si oči pěstmi.
No jasně, zašla jsem příliš daleko; udělala jsem chybu, když jsem dovolila, aby se mi představivost takhle vymkla z ruky. Dobře, tak "dovolila" nebylo to správné slovo. Přinutila jsem ji, aby se mi vymkla z ruky - spíš se dá říct, že jsem slídila za svými halucinacemi - a teď mě moje mysl doběhla.
Trvalo mi méně než půl vteřiny uvědomit si, že když už jsem teď stejně blázen, můžu si klidně vychutnávat přeludy, pokud jsou příjemné.
Znovu jsem otevřela oči - a Edward tam stále byl, jeho dokonalý obličej se skláněl jen pár centimetrů nad mým.
"Vylekal jsem tě?" zeptal se úzkostlivě tichým hlasem.
Tahle halucinace se mi moc zamlouvala. Ta tvář, ten hlas, ta vůně, všechno - bylo to mnohem lepší, než když jsem se topila. Ten krásný výtvor mojí představivosti vyděšeně sledoval, jak střídám výrazy. Jeho oči měly duhovky černé jako uhel a pod spodními víčky modřinovité stíny. To mě překvapilo; moji halucinační Edwardové byli obvykle lépe živeni.
Dvakrát jsem mrkla a zoufale jsem se snažila vzpomenout si na poslední věc, o které jsem si byla jistá, že je skutečná. Součástí mého snu byla i Alice a já jsem přemítala, jestli se opravdu vrátila do Forks, nebo jestli to byla jenom úvodní část snu. Myslela jsem si, že se vrátila toho dne, kdy jsem se málem utopila…
"No tohle, do prkýnka!" zakrákala jsem. Hlas jsem měla chraptivý od spánku.
"Co se děje, Bello?"
Nešťastně jsem se na něj zamračila. Jeho obličej byl ještě úzkostnější než předtím.
"Jsem mrtvá, že jo?" zasténala jsem. "Vážně jsem se utopila. Sakra, sakra, sakra! Tohle Charlieho zabije."
Edward se také zamračil. "Nejsi mrtvá."
"Tak proč se neprobouzím?" nadhodila jsem a zvedla obočí.
"Ty jsi vzhůru, Bello."
Zavrtěla jsem hlavou. "Jasně, jasně. To chceš, abych si myslela. A až se opravdu probudím, bude to mnohem horší. Jestli se probudím, což se nestane, protože jsem mrtvá. To je hrozné. Chudák Charlie. A Renée a Jake…" odmlčela jsem se v hrůze nad tím, co jsem to provedla.
"Chápu, že by sis mě mohla splést s noční můrou." Jeho pousmání bylo nemilosrdné. "Ale nedovedu si představit, čím ses tak provinila, abys skončila v pekle. Spáchala jsi hodně vražd, zatímco jsem byl pryč?"
Ušklíbla jsem se. "Zjevně ne. Kdybych byla v pekle, nebyl bys tu se mnou."
Povzdechl si.
V hlavě se mi rozjasňovalo. Oči mi rychle - a neochotně - těkaly od jeho obličeje k tmavému otevřenému oknu a zase zpátky. Začala jsem si vybavovat detaily… a pocítila jsem, jak se mi kůže nad lícními kostmi slabě rozehřívá ruměncem, protože mi pomalu docházelo, že Edward je skutečný že je opravdu tady se mnou, a že ztrácím čas, když se chovám jako pitomec.
"Takže se to všechno doopravdy stalo?" Bylo téměř nemožné uvěřit, že ten domnělý sen je vlastně skutečnost. Moje hlava na takovou představu nechtěla přistoupit.
"Jak se to vezme," Edwardův úsměv byl stále tvrdý. "Jestli máš na mysli to, jak nás v Itálii málem připravili o život, pak ano."
"To je zvláštní," přemítala jsem. "Já jsem vážně byla v Itálii. Věděl jsi, že jsem nikdy nebyla dál na východ než v Albuquerque?"
Obrátil oči v sloup. "Možná bys měla zase usnout. Nemluvíš souvisle."
"Už nejsem unavená." Všechno se mi teď jasně vybavovalo. "Kolik je hodin? Jak dlouho jsem spala?"
"Je chvilku po jedné v noci. Takže asi čtrnáct hodin."
Při těch slovech jsem se protáhla. Byla jsem tak ztuhlá.
"Charlie?" zeptala jsem se.
Edward se zamračil. "Spí. Asi bys měla vědět, že právě porušuju pravidla. No, prakticky vzato ne, protože říkal, že nikdy znovu nepřekročím jeho práh, a já jsem přišel oknem. Nicméně význam těch slov byl jasný."
"Charlie tě vykázal z domu?" zeptala jsem se a nevěřícnost se rychle tavila v zuřivost.
Jeho oči byly smutné. "Čekala jsi něco jiného?"
Moje oči byly rozzlobené. Budu si muset s otcem promluvit - možná bude vhodná doba, abych mu připomněla, že už jsem dosáhla věkové hranice dospělosti. Ne že by na tom tak záleželo, samozřejmě, ale jde o princip. Brzy už nebude žádný důvod k prohibici. Obrátila jsem svoje myšlenky k méně bolestným úvahám.
"Jak zní ta historka?" zeptala jsem se. Jednak jsem na ni byla upřímně zvědavá, ale také jsem se zoufale snažila udržet rozhovor uvolněný, a musela jsem se pořádně držet, abych ho nevystrašila zběsilým ukňouraným škemráním, které mnou zmítalo.
"Jak to myslíš?"
"Co mám jako říct Charliemu? Jakou mám omluvu pro to, že jsem zmizela na… mimochodem, jak dlouho jsem byla pryč?" Snažila jsem se v duchu si spočítat hodiny.
"Jen tři dny." Jeho oči se napjaly, ale tentokrát se usmál přirozeněji. "Vlastně jsem doufal, že máš nějaké dobré vysvětlení sama. Mě nic nenapadlo."
Zasténala jsem. "To je úžasné."
"No, Alice třeba na něco přijde," nadhodil ve snaze mě uklidnit.
A já jsem byla klidná. Co na tom záleží, s čím se budu muset vypořádat později? Každá vteřina, kterou tu strávil - tak blízko u mě, jeho bezchybný obličej zářil v kalném světle od číslic na budíku - byla vzácná a nesměla se promarnit.
"Takže," začala jsem a vybrala si tu nejmíň důležitou - ačkoliv přesto nesmírně zajímavou - otázku. Dopravil mě bezpečně domů a teď se každou chvíli mohl rozhodnout odejít. Musela jsem ho přimět, aby se rozpovídal. Navíc bez zvuku jeho hlasu tohle dočasné nebe nebylo kompletní. "Co jsi dělal až do té doby před třemi dny?"
Okamžitě nasadil obezřetný výraz. "Celkem nic vzrušujícího."
"No jistě," zamumlala jsem.
"Proč se takhle tváříš?"
"No…," našpulila jsem zamyšleně rty. "Kdybys byl přece jen sen, tak bych se dočkala přesně takové odpovědi. Moje představivost už je nějaká opotřebovaná."
Povzdechl si. "Když ti to povím, uvěříš konečně, že nemáš noční můru?"
"Noční můru!" opakovala jsem pohrdavě. Čekal na mou odpověď. "Možná," řekla jsem po kratičkém přemýšlení. "Když mi to povíš."
"Byl jsem… lovit."
"Nic lepšího tam nemáš?" kritizovala jsem. "To rozhodně nedokazuje, že jsem vzhůru."
Zaváhal a pak promluvil pomalu a pečlivě vybíral slova. "Nelovil jsem pro jídlo… vlastně jsem se trénoval… ve stopování. To mi moc nejde."
"Co jsi stopoval?" zeptala jsem se nechápavě.
"Nic důležitého." Jeho slova neodpovídala jeho výrazu; vypadal naštvaně, nepříjemně.
"Nechápu."
Zaváhal; jeho obličej, zářící podivně zeleným odleskem ze světla budíku, byl ztrhaný.
"Já…," zhluboka se nadechl. "Dlužím ti omluvu. Ne, samozřejmě ti dlužím mnohem, mnohem víc než to. Ale musíš vědět…," začal mluvit hrozně rychle, vzpomněla jsem si, že tak někdy mluví, když je rozčilený, takže jsem se musela pořádně soustředit, aby mi žádné slovo neuniklo, "…že jsem neměl ani tušení. Neuvědomoval jsem si, jakou jsem za sebou zanechal spoušť. Myslel jsem, že je to tu pro tebe bezpečné. Naprosto bezpečné. Neměl jsem ponětí, že Victoria…," vycenil zuby, když vyslovil to jméno, "se vrátí. Připouštím, že když jsem ji tenkrát viděl, věnoval jsem větší pozornost Jamesovým myšlenkám. A neviděl jsem, že bude schopná takhle zareagovat. Že je vůbec mezi nimi takové pouto. Myslím, že teď už chápu, proč - byla si jím tak jistá, že myšlenka na to, že by se mu to nepovedlo, ji ani nenapadla. Právě tahle její přehnaná důvěra zastřela její city k němu - proto jsem neviděl hloubku jejich vztahu, to pouto mezi nimi.
Ne že by existovala nějaká omluva pro to, jakému nebezpečí jsem tě vystavil. Když jsem slyšel, co jsi vyprávěla Alici - co ona sama viděla - když jsem si uvědomil, že jsi musela vložit svůj život do rukou vlkodlaků, nezralých, nevyzpytatelných, nejnebezpečnějších tvorů kromě Victorie samotné." Otřásl se a vodopád slov se na chviličku zastavil. "Prosím, chci abys věděla, že jsem o tomhle všem vůbec neměl ponětí. Je mi špatně, stydím se do hloubi duše i teď, když tě vidím a cítím v bezpečí ve své náruči. Jsem ten nejubožejší příklad -"
"Přestaň," přerušila jsem ho. Díval se na mě bolestnýma očima a já jsem se snažila najít správná slova, která by ho zbavila této domnělé povinnosti, působící mu tolik bolesti. Musela jsem mu říct velmi tvrdá slova. Nevěděla jsem, jestli je ze sebe dostanu, aniž bych se sesypala. Ale musela jsem se pokusit nějak to napravit. Nechtěla jsem být v jeho životě zdrojem úzkosti a pocitu viny. Chtěla jsem, aby byl šťastný, bez ohledu na to, co mě to bude stát.
Skutečně jsem doufala, že se mi podaří odložit tuto poslední část našeho rozhovoru na později. Takhle to všechno skončí mnohem dříve.
Spoléhala jsem se na všechny ty měsíce praxe, kdy jsem se kvůli Charliemu snažila chovat normálně, a podařilo se mi udržet nevzrušený obličej.
"Edwarde," řekla jsem. Jeho jméno mě trochu pálilo v krku při vyslovování. Cítila jsem, jak přízrak díry čeká, aby se mi zase mohutně verval do hrudi, jakmile Edward zmizí. Nevěděla jsem tak docela, jak to tentokrát přežiju. "S tímhle musíš okamžitě přestat. Nemůžeš se na to dívat takhle. Nemůžeš dovolit, aby ti tohle… tenhle pocit viny ovládl život. Nemůžeš přebírat zodpovědnost za věci, které se mi tady staly. Nic z toho není tvoje chyba, tohle prostě k mému životu patří. Takže si musíš uvědomit, že až příště upadnu pod kola autobusu nebo cokoliv jiného, nesmíš se z toho obviňovat. Nemůžeš jenom tak utíkat do Itálie, protože jsi špatný z toho, že jsi mě nezachránil. I kdybych skočila z toho útesu s úmyslem se zabít, byla by to moje volba, a ne tvoje chyba. Já vím, že to patří k tvé… tvé povaze, že za všechno přičítáš vinu sobě, ale opravdu nemůžeš dovolit, aby to došlo do takových extrémů! Je to velmi nezodpovědné - mysli na Esme a na Carlislea a -"
Málem jsem to prohrála. Zastavila jsem se, abych se zhluboka nadechla, a doufala jsem, že se uklidním. Musela jsem mu dát svobodu. Musela jsem se postarat o to, aby už se nikdy nic podobného nestalo.
"Isabello Marie Swanová," zašeptal a po tváři mu přeběhl ten nejpodivnější výraz. Vypadal téměř rozzlobeně. "Vážně jsi přesvědčená, že jsem požádal Volturiovy, aby mě zabili, protože jsem se cítil provinile?"
To jsem nechápala. "A ne snad?"
"Cítil jsem se strašně provinile. Víc, než dokážeš pochopit."
"Tak… co to říkáš? Já tomu nerozumím."
"Bello, šel jsem za Volturiovými, protože jsem si myslel, že jsi mrtvá," řekl tiše a upíral na mě urputný pohled. "I kdybych neměl žádný podíl na tvé smrti…," otřásl se, když zašeptal to poslední slovo, "i kdyby to nebyla moje vina, přesto bych do té Itálie jel. Samozřejmě, neměl jsem jednat tak zbrkle - měl jsem si promluvit přímo s Alicí a nespokojit se jen s přetlumočením od Rose. Ale co jsem si měl podle tebe myslet, když ten kluk říkal, že je Charlie na pohřbu? Jaké jsem měl vyhlídky?"
"Vyhlídky…," zamumlal pak zamyšleně. Jeho hlas byl tak tichý, že jsem si nebyla jistá, že jsem to slyšela správně. "Osud se vždycky postaví proti nám. Děláme chybu za chybou. Už nikdy nebudu kritizovat Romea."
"Ale já tomu pořád nerozumím," řekla jsem. "To je to, k čemu se snažím dobrat. I kdyby, tak co?"
"Prosím?"
"I kdybych byla mrtvá, tak co by se stalo?"
Dlouze se na mě nevěřícně díval, než odpověděl: "Nepamatuješ si nic z toho, co jsem ti předtím říkal?"
"Pamatuju si všechno, co jsi mi říkal." Včetně slov, kterými popřel všechna předešlá.
Přejel mi špičkou studeného prstu po spodním rtu. "Bello, zdá se, že jsi obětí nedorozumění." Zavřel oči a s úsměvem zakroutil hlavou. Nebyl to šťastný úsměv. "Myslel jsem, že jsem to předtím vysvětlil jasně. Bello, já nemůžu žít ve světě, kde ty neexistuješ."
"Já jsem…" Hlava se mi točila, když jsem hledala vhodné slovo. "Zmatená." To fungovalo. Nedokázala jsem pochopit smysl toho, co říkal.
Zíral mi hluboko do očí svým upřímným, vážným pohledem. "Jsem dobrý lhář, Bello. Musím být."
Ztuhla jsem, svaly se mi stáhly jako při nárazu. Linie zlomu v mé hrudi se zavlnila; bolest z ní mi vyrazila dech.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.