AFFs ---► Chceš být jedna z nich?? ---► TADY!!

23. Kapitola NM Pokračování

30. listopadu 2009 v 16:53 | Baruzz |  Nový Měsíc
atřásl mi ramenem, jak se snažil uvolnit můj ztuhlý posez. "Nech mě to domluvit! Jsem dobrý lhář, ale že mi uvěříš tak snadno…" Trhl sebou. "To mě… zranilo."
Čekala jsem, stále jako přimrazená.
"Když jsme byli v lese, když jsem ti dával sbohem…" Nedovolila jsem si na to vzpomínat. Přemáhala jsem se, abych se udržela pouze v přítomném okamžiku.
"Ty jsi mě nechtěla pustit," zašeptal. "To jsem viděl. Nechtěl jsem to udělat - měl jsem pocit, že mě to zabije, jestli to udělám - ale věděl jsem, že pokud tě nedokážu přesvědčit, že už tě nemiluju, bude ti trvat déle se přes to přenést a pokračovat v normálním životě. Doufal jsem, že když budeš přesvědčená, že jsem si to rozmyslel, zachováš se stejně tak."
"Čistý řez," zašeptala jsem nehybnými rty.
"Přesně tak. Ale nikdy mě nenapadlo, že to bude tak snadné! Myslel jsem, že to bude skoro nemožné - budeš si tak jistá pravdou, že budu hodiny muset lhát jako když tiskne, abych do tvé hlavy i jen zasel semínko pochybností. Lhal jsem, a je mi to tak líto - líto, protože jsem ti ublížil, líto, protože to byla marná snaha. Promiň, že jsem tě nedokázal uchránit před tím, co jsem. Lhal jsem, abych tě zachránil, a nepovedlo se. Promiň.
Ale jak jsi mi mohla uvěřit? Když jsem ti tisíckrát řekl, že tě miluju, jak jsi mohla dopustit, aby jediné slovo zlomilo tvou víru ve mě?"
Neodpověděla jsem. Byla jsem příliš šokovaná, abych zformulovala rozumnou odpověď.
"Viděl jsem ti na očích, že jsi upřímně uvěřila, že už tě nechci. Nejabsurdnější, nejsměšnější představa - jako kdybych bez tebe dokázal existovat!"
Stále jsem byla, jako když mě přimrazí. Jeho slova mi nedávala smysl, protože byla neskutečná.
Znovu mi zatřásl ramenem, ne tvrdě, ale dost na to, aby mi trochu zadrkotaly zuby.
"Bello," povzdechl si. "Vážně, co sis to myslela!"
A tak jsem se rozplakala. Slzy se mi draly do očí a pak se mi kutálely po tvářích.
"Já jsem to věděla," vzlykala jsem. "Já jsem věděla, že se mi to zdá."
"Ty jsi neuvěřitelná," řekl a zasmál se - tvrdým, bezmocným smíchem. "Jak to mám říct, abys mi uvěřila? Ty nespíš a ani nejsi mrtvá. Já jsem tady a miluju tě. Vždycky jsem tě miloval a vždycky tě budu milovat. Myslel jsem na tebe, každou vteřinu, co jsem byl pryč, jsem v duchu viděl tvou tvář. Když jsem ti říkal, že tě nechci, bylo to to nejčernější rouhání."
Zavrtěla jsem hlavou a slzy se mi nadále řinuly z očí.
"Nevěříš mi, že ne?" zašeptal a jeho obličej byl bledší než obvykle - viděla jsem to i v tlumeném světle. "Proč dokážeš uvěřit lži, ale ne pravdě?"
"Nikdy nedávalo smysl, abys mě miloval," vysvětlovala jsem a hlas se mi dvakrát zlomil. "Vždycky jsem to věděla."
Přimhouřil oči a zaťal čelist.
"Dokážu ti, že jsi vzhůru," slíbil.
Vzal můj obličej pevně do svých železných rukou a nevšímal si mé snahy otočit hlavu stranou.
"Nedělej to, prosím tě," zašeptala jsem.
Zarazil se, rty jen centimetr od mých.
"Proč ne?" zeptal se. Jeho dech mi vanul do tváře, až se mi z toho točila hlava.
"Až se vzbudím…" Otevřel ústa, aby protestoval, takže jsem se opravila: "Dobře, zapomeň na to - až zase odjedeš, bude to pro mě těžké i tak."
O kousíček se odtáhl, aby se mi podíval do obličeje.
"Včera, když jsem se tě dotýkal, byla jsi tak… váhavá, tak opatrná, a teď zase. Potřebuju vědět, proč to tak je. Je to proto, že jsem přišel moc pozdě? Protože jsem ti přespříliš ublížil? Protože sis opravdu našla někoho jiného, jak jsem to po tobě chtěl? To by bylo… docela spravedlivé. Nestavěl bych se proti tvému rozhodnutí. Takže se prosím nesnaž šetřit moje city - jenom mi řekni, jestli mě stále můžeš milovat po tom všem, co jsem ti udělal. Můžeš?" zašeptal.
"Co je to za pitomou otázku?"
"Jen na ni odpověz. Prosím tě."
Dlouho jsem se na něj zlobně dívala. "To, co k tobě cítím, se nikdy nezmění. Samozřejmě, že tě miluju - a s tím nemůžeš nic nadělat!"
"To je všechno, co jsem potřeboval slyšet."
V tu chvíli přitiskl své rty na mé a já jsem se mu nedokázala ubránit. Ne proto, že byl tisíckrát silnější než já, ale protože se moje vůle zhroutila do prachu ve vteřině, kdy se naše rty setkaly. Tento polibek nebyl zdaleka tak opatrný jako ty ostatní, které jsem si pamatovala, což mi celkem dobře vyhovovalo. Jestli se mám ještě víc potrhat, chci aspoň dostat co nejvíc na oplátku.
Takže jsem mu polibek oplatila, srdce mi přerývaně tlouklo, lapala jsem po dechu a moje prsty mu hladově přejížděly po tváři. Vnímala jsem ho každou křivkou svého těla a byla jsem tak ráda, že mě neposlechl - na světě nebyla žádná bolest, kvůli které bych si tohle nechala ujít. Jeho ruce se učily zpaměti můj obličej, stejně jako moje ruce přejížděly po jeho tváři, a v krátkých sekundách, když se jeho rty uvolnily, šeptal moje jméno.
Když jsem začínala mít pocit, že už to nevydržím a omdlím, odtáhl se a položil si ucho na moje srdce.
Ležela jsem tam, omámená, a čekala, až se mi dýchání zpomalí a ztiší.
"Mimochodem," řekl uvolněným tónem. "Já tě neopouštím."
Nic jsem na to neřekla a zdálo se, že on v mém mlčení slyší beznaděj.
Zvedl obličej, aby mi viděl do očí. "Nikam nepůjdu. Ne bez tebe," dodal vážněji. "Opustil jsem tě v první řadě proto, že jsem chtěl, abys měla šanci na normální, šťastný, lidský život. Viděl jsem, co ti dělám - neustále jsi se mnou byla na pokraji nebezpečí, bral jsem tě ze světa, do kterého jsi patřila, neustále jsem riskoval tvůj život. Byl jsem s tebou. Tak jsem to musel zkusit. Musel jsem něco udělat, a zdálo se, že odejít je jediný způsob. Kdybych si nemyslel, že ti bude líp, nikdy bych se k tomu nepřinutil. Na to jsem příliš sobecký. Jenom ty jsi mohla být důležitější než to, co jsem chtěl já sám… co jsem potřeboval. Chci a potřebuju být s tebou a vím, že už nikdy v sobě nenajdu tolik síly, abych tě zase opustil. Mám příliš mnoho výmluv, proč zůstat - díkybohu za to! Zdá se totiž, že ty prostě nebudeš nikdy v bezpečí, bez ohledu na to, kolik kilometrů mezi nás položím."
"Nic mi neslibuj," zašeptala jsem. Kdybych si dovolila doufat, a nic z toho nebylo… to by mě zabilo. Kde mě nedokázali dorazit všichni ti nemilosrdní upíři, tam by to svedla naděje.
V černých očích mu kovově zajiskřil hněv. "Myslíš, že ti teď lžu?"
"Ne - nelžeš." Zavrtěla jsem hlavou a snažila se souvisle si to promyslet. Zkoumat hypotézu, že mě opravdu miluje, a přitom zůstat objektivní, nezaujatá, abych nepadla do pasti naděje. "Možná to myslíš vážně… teď. Ale co zítra, až si promyslíš všechny důvody, kvůli kterým jsi hlavně odešel? Nebo příští měsíc, až po mně Jasper zase vyjede?"
Trhl sebou.
Zamyslela jsem se nad těmi posledními dny svého života předtím, než mě opustil, a snažila jsem se vidět je přes filtr toho, co mi teď říkal. Když jsem se na to dívala z té perspektivy a představila si, že mě opustil, i když mě miloval, opustil mě pro moje dobro, pak jeho zadumanost a chladné mlčení nabíraly odlišný význam. "Není to tak, že sis to první rozhodnutí pořádně nepromýšlel, viď?" uhodla jsem. "Nakonec uděláš to, o čem jsi přesvědčený, že je správné."
"Nejsem tak silný, jak si myslíš," řekl. "To, co je správné a špatné, pro mě nakonec stejně přestalo moc znamenat; už jsem byl odhodlaný se vrátit. Než mi Rosalie oznámila tu zprávu, byl jsem rozhodnutý, že už bez tebe nebudu žít ani týden, ani den. Stálo mě námahu vydržet to jednu hodinu. Byla to jenom otázka času - nijak dlouhého - než bych se ukázal ve tvém okně a prosil, abys mě vzala zpátky. I teď bych rád prosil, kdybys o to stála."
Ušklíbla jsem se. "Mluv vážně, prosím tě."
"Ale já mluvím," nenechal se odbýt a hněvivě si mě měřil. "Mohla by ses prosím tě snažit poslouchat, co ti říkám? Dovolíš mi, abych se ti pokusil vysvětlit, co pro mě znamenáš?"
Čekal a sledoval můj obličej, aby se ujistil, že opravdu poslouchám.
"Před tebou, Bello, byl můj život jako noc, když nesvítí měsíc. Veliká tma, ale byly tam hvězdy - body světla a rozumu… A pak jsi prolétla mým nebem jako meteorit. Najednou bylo všechno v ohni; všechno se rozjasnilo, zkrásnělo. Když jsi mi zmizela, když meteorit zapadl za horizont, všechno zčernalo. Nic se nezměnilo, jenom moje oči byly tím světlem oslepené. Už jsem nedokázal vidět hvězdy. A nic už nemělo význam."
Chtěla jsem mu věřit. Ale to, co tu popisoval, byl můj život bez něj, a ne naopak.
"Tvoje oči si zvyknou," zamumlala jsem.
"To je právě ten problém - nejde to."
"A co tvoje rozptýlení, zábavy?"
Zasmál se beze stopy humoru. "To bylo jenom součástí té lži, lásko. Neexistovalo nic, co by mě dokázalo rozptýlit od té… té agonie. Srdce mi netluče už skoro devadesát let, ale tohle bylo jiné. Jako kdyby moje srdce bylo pryč - jako kdybych tam měl díru. Jako kdybych nechal všechno, co jsem měl uvnitř, tady s tebou."
"To je legrační," zamumlala jsem.
Nakrčil jedno dokonalé obočí. "Legrační?"
"Chtěla jsem říct zvláštní - myslela jsem, že na tom jsem takhle jenom já. Taky ze mě toho spousta scházela. Tak dlouho jsem nebyla schopná pořádně se nadechnout." Vtáhla jsem vzduch do plic a vychutnávala si ten pocit. "A moje srdce. To bylo definitivně ztracené."
Zavřel oči a položil si hlavu, aby slyšel, jak moje srdce tluče. Já jsem mu tiskla tvář do vlasů, cítila jsem na kůži jejich strukturu, vdechovala jsem tu lahodnou vůni.
"Takže stopování tě nerozptýlilo?" zeptala jsem se zvědavě. Teď jsem se potřebovala sama rozptýlit. Hrozilo, že se příliš poddám té naději. Později už pak nebudu schopná se zastavit. Moje srdce tlouklo, zpívalo mi v prsou.
"Ne." Povzdechl si. "To nikdy nebylo rozptýlení. Byla to nutnost."
"Co to znamená?"
"To znamená, že i když jsem ze strany Victorie nikdy nečekal žádné nebezpečí, nechtěl jsem, aby jí to jen tak prošlo… No, ale jak jsem říkal, šlo mi to hrozně. Stopoval jsem ji až do Texasu, ale pak jsem sledoval falešnou stopu do Brazílie - a ona ve skutečnosti přišla sem." Zasténal. "Nebyl jsem ani na správném kontinentu! A zatím, horší než moje nejhorší obavy…"
"Tys lovil Victorii?" Napůl jsem vykřikla, jakmile jsem dokázala najít svůj hlas, vystřelila jsem o dvě oktávy.
Charlieho vzdálené chrápání se zadrhlo, a pak zase nabralo pravidelný rytmus.
"Nijak úspěšně," odpověděl Edward a sledoval můj rozzlobený výraz se zmateným pohledem. "Ale tentokrát to udělám lépe. Už nám tu nebude dlouho kazit vzduch."
"To je… o tom nemůže být řeč," podařilo se mi vykoktat. Šílenství. I kdyby měl s sebou na pomoc Emmetta nebo Jaspera. I kdyby měl na pomoc Emmetta a Jaspera. Bylo to horší než moje další představa - jak kousek od zlověstné, úskočné Victorie stojí Jacob Black. Edwarda jsem si tam představit nedokázala, ačkoliv byl o mnoho nezdolnější než můj napůl lidský nejlepší přítel.
"Její čas vypršel. Tenkrát jsem ji možná nechal vyklouznout, ale teď ne, ne potom, co -"
Znovu jsem ho přerušila pokud možno klidným hlasem. "Neslíbil jsi mi právě, že už nikam neodejdeš?" zeptala jsem se a hned jsem ta slova zaháněla, nechtěla jsem, aby se mi zakořenila v srdci. "To se zrovna neslučuje s rozsáhlou stopovací expedicí, že ne?"
Zamračil se. Hluboko v jeho hrudi se mu začalo ozývat vrčení. "Dodržím svůj slib, Bello. Ale Victoria…" vrčení bylo hlasitější "… zemře. Brzy."
"Není kam spěchat," mírnila jsem ho a snažila se zakrýt svou paniku. "Možná se nevrátí. Jakova smečka ji asi vystrašila. Opravdu není žádný důvod jít ji hledat. Navíc mám teď větší problémy než Victorii."
Edward přimhouřil oči, ale přikývl. "To je pravda. Ti vlkodlaci jsou problém."
Odfrkla jsem si. "Nemluvila jsem o Jacobovi. Můj problém je mnohem horší než hrstka dospívajících vlků, kteří si koledují o malér."
Edward se díval, jako kdyby chtěl něco říct, a pak se nad tím líp zamyslel. Zuby mu scvakly "Vážně?" ucedil. "Tak co by byl ten tvůj největší problém? Vedle čeho ti Victoriin návrat připadá jako nepodstatná věc?"
"Tak tedy druhý největší, no," ohradila jsem se.
"Dobře," souhlasil podezíravě.
Odmlčela jsem se. Nebyla jsem si jistá, jestli dokážu vyslovit to jméno. "Jsou jiní, kteří mě přijdou hledat," připomněla jsem mu tlumeným šeptem.
Povzdechl si, ale ta odezva nebyla tak silná, jak bych si po jeho reakci na Victorii představovala.
"Volturiovi jsou jenom druhý největší problém?"
"Nezdá se, že by tě to tak trápilo," všimla jsem si.
"No, máme spoustu času si to promyslet. Oni vnímají čas úplně jinak než ty, dokonce i jinak než já. Počítají roky tak, jako ty počítáš dny. Nepřekvapilo by mě, kdyby ti bylo třicet, než jim zase přijdeš na mysl," dodal bezstarostně.
Zmocnila se mě hrůza.
Třicet.
Takže jeho sliby nakonec nic neznamenaly. Jestli se dožiju svých třicátých narozenin, pak nemůže mít v plánu zůstat se mnou napořád. Hrubá bolest tohoto poznání mě přiměla uvědomit si, že už jsem začala doufat, aniž bych si k tomu dala svolení.
"Nemusíš se bát," řekl úzkostlivě, když viděl, jak se mi na řasách zase sbírají slzy. "Nedovolím, aby ti ublížili."
"Dokud jsi tady." Ne že by mi záleželo na tom, co se mi stane, až mě opustí.
Vzal mou tvář do svých kamenných rukou a pevně ji podržel, zatímco jeho půlnoční oči zíraly do mých s přitažlivou silou černé díry. "Nikdy tě znovu neopustím."
"Ale tys říkal třicet," zašeptala jsem. Slzy přetekly přes okraj. "Co? Zůstaneš se mnou, ale stejně mě necháš zestárnout? To jistě."
Jeho oči zněžněly, zatímco jeho ústa ztvrdla. "To je přesně to, co hodlám udělat. Jakou mám jinou volbu? Nemůžu bez tebe být, ale nezničím ti duši."
"Je to opravdu…" Snažila jsem se udržet vyrovnaný hlas, ale tahle otázka byla příliš těžká. Pamatovala jsem si jeho obličej, když ho Aro téměř prosil, aby si to rozmyslel a učinil mě nesmrtelnou. Ten jeho znechucený, smutný pohled tam. Šlo při té jeho posedlosti nechat mě člověkem skutečně o mou duši, anebo si jenom nebyl jistý, že mě chce mít u sebe tak dlouho?
"Ano?" zeptal se a čekal na mou otázku.
Položila jsem jinou. Téměř tak těžkou.
"Ale co když zestárnu natolik, že si lidé budou myslet, že jsem tvoje matka? Tvoje babička?" Hlas jsem měla nabitý emocemi - znovu se mi vybavil babiččin obličej v tom zrcadle ve snu.
Celý jeho výraz zněžněl. Slíbal mi z tváře slzy. "To pro mě nic neznamená," dýchal mi na kůži. "Ty budeš vždycky v mém světě ta nejkrásnější. Samozřejmě…" Zaváhal a zlehka se zachvěl. "Kdyby ses nabažila ty mě - kdybys chtěla někoho jiného - já bych to pochopil, Bello. Slibuju, že ti nebudu stát v cestě, kdybys mě chtěla opustit."
Jeho oči byly jako tekutý onyx a naprosto upřímné. Mluvil, jako kdyby nad tím pitomým plánem nekonečně dlouho přemýšlel.
"Uvědomuješ si, že nakonec umřu, že jo?" zeptala jsem se.
Také o tomhle přemýšlel. "Půjdu co nejrychleji za tebou."
"To je vážně…" Hledala jsem správné slovo. "Ujeté."
"Bello, je to jediná správná cesta, která zbývá!"
"Tak si to trošku zopakujeme," řekla jsem; byla jsem rozhněvaná a to mi velmi ulehčovalo mluvit jasně a rozhodně. "Pamatuješ si na Volturiovy, ne? Nemůžu zůstat člověkem napořád. Zabijí mě. I když si na mě nevzpomenou dřív, než mi bude třicet," - to slovo jsem zasyčela -, "vážně si myslíš, že zapomenou?"
"Ne," odpověděl pomalu a zavrtěl hlavou. "Oni nezapomenou. Ale…"
"Ale?"
Usmál se, když viděl, jak na něj ustaraně koukám. Možná jsem to nebyla já, kdo se zbláznil.
"Mám pár plánů."
"A tyhle plány," řekla jsem a můj hlas nabíral s každým slovem víc kyselosti. "Tyhle plány se všechny soustřeďují kolem toho, že mám zůstat člověkem."
Můj postoj zatvrdil jeho výraz. "Přirozeně." Jeho tón byl odměřený, jeho božský obličej arogantní.
Dlouhou chvíli jsme na sebe hněvivě zírali.
Pak jsem se zhluboka nadechla, narovnala ramena a odstrčila jeho paže, abych se mohla posadit.
"Chceš, abych šel pryč?" zeptal se a mně srdce radostí poskočilo, že ho ta představa bolí, ačkoliv se snaží nedat to najevo.
"Ne," odpověděla jsem. "Já jdu pryč."
Podezíravě se díval, jak slézám z postele a tápu po temném pokoji, abych našla boty.
"Můžu se zeptat, kam jdeš?" zeptal se.
"Jdu k vám domů," řekla jsem a stále jsem slepě hmatala kolem sebe.
Vstal a přišel ke mně. "Tady máš boty. Jak jsi měla v plánu se tam dostat?"
"Náklaďáčkem."
"To ale Charlieho asi vzbudí," strašil mě.
Vzdychla jsem. "Já vím. Ale upřímně, stejně budu mít zaracha kolik týdnů. Tak do jakého většího průšvihu se ještě můžu dostat?"
"Do žádného. Bude obviňovat mě, ne tebe."
"Jestli máš lepší nápad, poslouchám."
"Zůstaň tady," navrhl, ale bylo vidět, že si nedělá iluze.
"Ani nápad. Ale ty tu klidně zůstaň, chovej se tu jako doma," povzbuzovala jsem ho, překvapená, jak přirozeně moje žertování zní, a namířila jsem si ke dveřím.
Byl tam dřív než já a postavil se mi do cesty.
Zamračila jsem se a otočila se k oknu. Nebylo zase tak vysoko nad zemí a pod ním byla hlavně tráva
"Dobře," povzdechl si. "Svezu tě."
Pokrčila jsem rameny. "Jak chceš. Ale ty bys tam asi taky měl být."
"A to jako proč?"
"Protože jsi mimořádně zaujatý a já jsem si jistá, že budeš chtít dostat šanci ventilovat svoje názory."
"Moje názory na jaké téma?" zeptal se se zaťatými zuby.
"Tohle už se netýká jenom tebe. Nejsi středobod vesmíru, víš?" Můj vlastní osobní vesmír, to je ovšem samozřejmě jiná věc. "Jestli na nás poštveš Volturiovy kvůli něčemu tak pitomému, jako je moje lidská podstata, pak má tvoje rodina taky právo rozhodnout."
"O čem rozhodnout?" odděloval každé slovo.
"O mé smrtelnosti. Dám o ní hlasovat."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.