AFFs ---► Chceš být jedna z nich?? ---► TADY!!

7. Kapitola NM

15. listopadu 2009 v 19:24 | Baruzz |  Nový Měsíc
Nebyla jsem si jistá, co tu k čertu dělám.
Snažila jsem se vrátit se k té mrtvolné otupělosti? Stal se ze mě masochista - zalíbilo se mi utrpení? Měla jsem jet přímo do La Push. S Jacobem jsem se cítila mnohem, mnohem zdravěji. Tohle však rozhodně nebyl rozumný nápad.
Přesto jsem pokračovala v pomalé jízdě zarostlou silnicí, klikatící se mezi stromy, které se nade mnou skláněly jako zelený živý tunel. Třásly se mi ruce, tak jsem sevřela volant pevněji.
Věděla jsem, že částečný důvod, proč tohle dělám, byla ta noční můra; teď, když jsem byla skutečně vzhůru, mě ta nicota ze snu užírala jako pes ohlodávající kost. Byla jsem přesvědčená, že je co hledat. On tam někde je, sice nedosažitelný a neskutečný, jde si za zábavou a na mně už mu nezáleží… ale je tam. Musela jsem tomu věřit.
Druhým důvodem byl ten podivný pocit, že se věci opakují, který jsem zažila dneska ve škole, ta souhra dat. Ten pocit, že znovu začínám - takhle by se možná můj první den odvíjel, kdybych toho odpoledne skutečně byla tou nejvýjimečnější osobou v jídelně.
Ta slova mi projela hlavou neslyšně, jako kdybych je četla, spíš než je slyšela vyslovená:
Bude to, jako bych nikdy neexistoval.
Lhala jsem si do kapsy, když jsem si chtěla namluvit, že jsem sem přijela jen z těch dvou důvodů. Nechtěla jsem si přiznat, co mě sem nejvíc táhlo. Protože to bylo naprosto vyšinuté.
Pravda byla, že jsem znovu chtěla slyšet jeho hlas, jako se mi to stalo při tom podivném mámení v pátek večer. Na tu krátkou chvíli, kdy se mi jeho hlas ozýval odjinud než z mé vědomé paměti, kdy byl tak dokonalý a medově hebký, kdy nebyl jen slabou ozvěnou, kterou mi moje paměť většinou nabízela, na tu jsem byla schopná vzpomínat bez bolesti. Netrvalo to dlouho; bolest mě dohonila, jako mě jistě dohoní i za tenhle bláznivý výlet, o tom jsem nepochybovala. Ale ty vzácné okamžiky, kdy jsem ho mohla znovu slyšet, byly neodolatelným vábením.
Musela jsem najít nějaký způsob, jak zopakovat ten zážitek… nebo bych tomu asi spíš měla říkat epizoda.
Doufala jsem, že klíčem k tomu je zážitek nějakého déjà vu, něčeho, co už jsem viděla, prožila. Tak jsem jela k němu domů, na místo, kde jsem nebyla od svého nevydařeného narozeninového večírku před tolika měsíci.
Kolem oken auta se pomalu plazil hustý porost, téměř džungle. Cesta se vinula dál a dál. Přidala jsem plyn, zmocňovala se mě popudlivost. Jak dlouho už jedu? Neměla bych už být dávno u domu? Cesta byla tak zarostlá, že mi připadalo, jako bych tu jela poprvé.
Co když to nedokážu najít? Otřásla jsem se. Co když neexistuje vůbec žádný hmatatelný důkaz…?
Pak se ukázala mezera mezi stromy, kterou jsem hledala, jenom už nebyla tak zřetelná jako dřív. Zdejší flóra nečekala dlouho a velmi rychle si nárokovala půdu, která zůstala bez ochrany. Vysoké kapradí infiltrovalo louku kolem domu, rozrůstalo se kolem kmenů cedrů, bujelo dokonce i na široké verandě. Vypadalo to, jako kdyby byl trávník zaplavený - do výšky pasu - zelenými zpěněnými vlnami.
A dům tam byl, ale nebyl stejný. Ačkoliv se venku nic nezměnilo, ze slepých oken křičela prázdnota. Bylo to plíživé. Poprvé od chvíle, kdy jsem ten krásný dům viděla, mi připadal jako pravé upíří doupě.
Dupla jsem na brzdy a rozhlížela se. Bála jsem se přijet blíž.
Ale nic se nestalo. Žádný hlas v hlavě.
Tak jsem nechala motor běžet a vyskočila ven do kapradinového moře. Možná že když půjdu dál jako v pátek večer…
Pomalu jsem se blížila k prázdnému opuštěnému průčelí domu. Za mnou útěšně vrčel motor. Když jsem došla ke schodům na verandu, zastavila jsem se, protože tam nic nebylo. Žádný přetrvávající pocit jejich přítomnosti… nebo jeho přítomnosti. Ten dům tu pevně stál, ale moc to neznamenalo. Jeho betonová skutečnost nijak nenarušovala nicotu mých nočních děsů.
Nešla jsem blíž. Nechtěla jsem se podívat do oken. Nebyla jsem si jistá, co by pro mě byl horší pohled. Kdyby byly pokoje vyklizené, prázdné od podlahy ke stropu, to by byl rozhodně bolestný pohled. Jako na babiččině pohřbu, když moje matka trvala na tom, že dokud bude rakev otevřená, já zůstanu venku. Říkala, že nechce, abych babičku takhle viděla, abych si ji takhle pamatovala, ať si ji radši pamatuju živou.
Ale nebylo by horší, kdyby tam nedošlo k žádné změně? Kdyby pohovky stály přesně tak, jak jsem je naposledy viděla, obrazy by visely na zdech - ba co hůř, na malém pódiu by stálo piano? Bylo by těžké vidět, že nejen dům mizející pod náporem vegetace, ale ani žádný majetek je nepojí s tímto místem. Že tu po sobě nechali všechno nedotčené a zapomenuté.
Jako mě.
Otočila jsem se zády k zející prázdnotě a spěchala do auta. Skoro jsem utíkala. Už už jsem chtěla být pryč, vrátit se zpátky do svého lidského světa. Cítila jsem se ošklivě prázdná a chtěla jsem vidět Jacoba. Možná jsem si pěstovala nějakou novou nemoc, další závislost, jako byla předtím ta umrtvenost. Bylo mi to jedno. Snažila jsem se vymáčknout z náklaďáčku, co se dalo, a řítila jsem se vpřed, abych si mohla dát novou dávku.
Jacob na mě čekal. Jakmile jsem ho spatřila, v prsou jako by se mi uvolnilo a hned se mi snadněji dýchalo.
"Ahoj, Bello!" zavolal.
Usmála jsem se s úlevou. "Ahoj, Jacobe!" Zamávala jsem na Billyho, který vykoukl z okna.
"Dejme se do práce," řekl Jacob tichým, ale dychtivým hlasem.
Nějak jsem se dokázala zasmát. "Vážně mě ještě nemáš plné zuby?" divila jsem se. Určitě už si říkal, že asi zoufale toužím po společnosti.
Jacob mě vedl kolem domu ke garáži.
"Ne. Ještě ne."
"Prosím tě, dej mi vědět, až ti začnu jít na nervy. Nechci být na obtíž."
"Dobře." Zasmál se hrdelním smíchem. "Ale myslím, že to nehrozí."
Když jsem vstoupila do garáže, byla jsem šokovaná při pohledu na červenou motorku, která tam stála a vypadala mnohem víc jako motocykl než jako hromada syrového železa.
"Jaku, ty jsi úžasný," vydechla jsem.
Znovu se zasmál. "Zmocní se mě posedlost, když mám před sebou nějaký úkol." Pokrčil rameny. "Kdybych měl rozum, trochu bych to protáhnul."
"Proč?"
Sklopil oči a odmlčel se na tak dlouho, že jsem přemítala, jestli vůbec slyšel moji otázku. Nakonec se mě zeptal: "Bello, kdybych ti řekl, že ty motorky nedokážu opravit, co bys řekla?"
Ani já jsem neodpověděla hned a on vzhlédl, aby se podíval, jak se tvářím.
"Řekla bych… to je velká škoda, ale vsadím se, že si najdeme nějakou jinou zábavu. A když už v zoufalství opravdu nebudeme vědět kudy kam, můžeme se ještě společně učit do školy."
Jacob se usmál a jeho ramena se uvolnila. Posadil se vedle motorky a zvedl šroubovák. "Takže si myslíš, že sem za mnou budeš chodit, i když už budu mít hotovo?"
"Tak o tohle ti šlo?" zavrtěla jsem hlavou. "Asi opravdu zneužívám tvých nesmírně laciných opravářských dovedností. Ale dokud mě tu necháš, budu sem chodit."
"Doufáš, že zase uvidíš Quila?" dobíral si mě.
"Teď jsi mě dostal."
Uchechtl se. "Tobě se vážně líbí trávit se mnou čas?" zeptal se udiveně.
"Hrozně, hrozně moc. A dokážu ti to. Zítra musím být v práci, ale ve středu spolu podnikneme něco, co s opravováním vůbec nesouvisí."
"A co jako?"
"Nemám ponětí. Můžeme jet k nám, abys nebyl v pokušení propadat své posedlosti. Můžeš si přinést učení - určitě máš ve škole zameškáno, protože já mám taky."
"Domácí úkoly, to by mohl být dobrý nápad." Zašklebil se a mě napadlo, kolik toho asi hází za hlavu, aby mohl trávit čas se mnou.
"Ano," souhlasila jsem. "Musíme se začít čas od času chovat zodpovědně, nebo nám ty naše schůzky neprojdou u Billyho a Charlieho tak snadno." Označila jsem nás dva společným gestem. To se mu líbilo - celý se rozzářil.
"Domácí úkoly jednou týdně?" navrhl.
"Možná radši dvakrát," rozhodla jsem a pomyslela na tu hromadu, kterou jsem dostala zrovna dneska.
Ztěžka si povzdechl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.